Křížem krážem časem

27. března 2014 v 13:59 | Tea |  Můj život, Můj deník.
Většinou se říká takový to ,,Mé dětství bylo úžasné, nejlepší.."
Já nevím, jaké vlastně bylo.
Někdy krásné, prožívající, někdy naopak smutné, zahořklé rodinou..
Ano, rodinu si ne každý vybere.





Mamka mi vždycky říkala, že jako miminko mě všichni milovali.
Pokaždé mě všichni chválili, taková ,,malinkatá panenka s modrýma očima"
říkal každý..
V mé paměti jsou střípky, jak si hraju na písečku před vchodem a mamka na mě kouká z okna, abych nikam nechodila, jak jezdím na kole s kolečkama, jak mě babička vodila každý den do školky, jednou měla dokonce sádru v noze a stejně mě dál vodila.
Vychovával mě nevlastní taťka, brala jsem ho za vlastního, měla jsem ho moc ráda, žil s námi od mých asi 6 let, nevím přesně kdy to začalo, ale začaly se dít odporné věci, které bych nepřála nikomu..
Na takové věci, které prováděl mamce nejde jen tak zapomenout.
Na základní škole si pamatuju na druhou třídu, byla přestávka, já stála u okna a když vešla do třídy paní učitelka Harenčíková, vedle ní šla jedna holčička..Nikolka.
Zeptala se mě, jestli si může ke mě přisednout a já radostí přikývla.
Nevím co zásadního jsem provedla, ale ve třídě mě v oblibě neměli.
S příchodem Nikči jsem konečně měla první kamarádku.
Rázem se z nás staly ty, které byly neustále okřikované, v hodinách jsme vyrušovaly, smály se, vše si říkaly, poslouchaly ,,TATU" zpívaly jejich písničky a chodily ven, seznamovaly se společně s pár kluky a to bych se ráda zmíňila o jednom člověku z mého před dospívajícího života..
Bylo mi dvanáct, na naši školu přišel nový kluk, byl o dva roky starší, takže byl právě v osmé třídě, zároveň se starší sestrou Nikči..
Naše seznámení, teda spíš srážka byla, jako z filmu..
Stalo se to jednoho dne v jídelně.
Nesla jsem tác s obědem a on do mě málem vrazil svým tácem.
První věc, na které jsem si u něj všimla byla naušnice v uchu a jeho hnědé oči..
Měla jsem od toho prvního dne vědět, že to bude grázlík.
Po pár dnech mi přišel první dopis, donesla mi ho ségra od Nikči, že je od Michala..
Začali jsme se scházet, většinou až po škole, aby nás spolu nikdo neviděl. Buď jsem ho musela jít doprovodit kousek od školy, kde bydlí a když měl čas, šel on doprovodit mě.
Jednou odpoledne o víkendu jsme šli ven, seděli jsme u školky a on se mě zeptal, jestli mi může dát pusu.
Ano, bylo mi dvanáct a já neměla ani tušení, jak se to dělá, jaké to je být s klukem a dostat od něj pusu.
Ten den se stal prvním klukem, který mě políbil a kterého jsem začala mít ráda.
I přes nadávky a výsměchy ze strany jeho spolužáků a další lidí, že on osmák chodí o dva ročníky mladší a ještě k tomu s takovou holkou, jako jsem byla já..
Byl první kluk, který se dokonce kvůli mě popral, nebylo to úplně jen kvůli mě, ale jednalo se o mého souseda z vedlejšího vchodu.
Marka..
Marek byl o rok starší a od první třídy, co jsme měli vedle sebe třídy, takže jsme se každou přestávku potkávali a já na něj možná často koukala, ale on mě nenáviděl..
Od první třídy mi to dával pěkně najevo, nadávky, výsmechy, venku mi dělal naschvály a s Michalem se nenáviděli od prvního dne taky.
Jednou jsme s Michalem šli po chodbě, jen šli, protože nechtěl, aby nás někdo společně viděl třeba, jak se držíme za ruce, Marek šel naproti nás a řekl něco na nás, nebo na něj, že je semnou, nenávistně se na sebe podívali a už to vypadalo, že uprostřed chodby se začnou prát, ale pak řekl jeden z nich: ,,po škole na kopci"..
Hned po škole jsme s Nikčou, s Michalem a ségrou od Nikči utíkali na kopec, který je před základkou, kde čekal Marek se svými spolužáky..
Oba na konci druhé strany šli k sobě a v jednu chvíli jsme se začali smát, že vypadají, jako by se měli líbat, na ten moment nikdy nezapomenu :D
Poprali se, Markovi tekla krev a Michal ji měl na bilé mikině, kterou jsem okamžitě vzala, aby nebyla ještě víc špinavá.
Na celý incident si stále strašně dobře pamatuju..
Věřila jsem, že mě měl Michal opravdu rád, když mě vlastně taky bránil, protože shody měli taky kvůli mně..
Kdyby mi později jeho spolužáci neproreferovali, jak o mně Michal ve škole mluví, že to byla jen sázka, že celou dobu doopravdy chodí s Petrou, s jejich společnou spolužačkou a všichni o tom moc věděli..
První zklamání, první ublížení od někoho, koho jsem měla ráda.
Nejhorší pro mě pak bylo, že se stala jedna věc, kterou roznesla Nikča své ségře a ta po celých jejích třídě, takže se to lehce dostalo s Michalovi, ale on to vše zapřel, začal tvrdit, že jsem si vymyslela, předstíral, že semnou nikdy nic neměl, že jsme spolu nechodili a on nikdy v životě semnou nikde nebyl a už vůbec ne sám..
Celá jejich třída z toho, co si Nikča vymyslela udělala největší novinku na škole a netrvalo dlouho a věděla to moje třídní učitelka, jejich třídní učitelka a řešilo se to.
Čtrnáctiletý kluk o dva roky s mladší holkou..
Věřil, že jsem to celé na něj svedla já, že to já byla ta, kdo si to vymyslel, abych se mu pomstila, začal mě nenávidět pro něho, co řekla Nikča, ale ho to už nezajímalo.
Byl vyhozen ze školy, teda ne přímo, ale musel změnit školu pro dobrou pověst školy a on byl od začátku ten, který dělal ve škole problémy..
Jednou mi po celé události a po jeho odchodu ze školy, když jsme se náhodou potkali, řekl, že mě stejně měl rád, ale to co jsem udělala, mi nikdy neodpustí..
Nedal mi ani jednou šanci mi vše vysvětlit..
Místo, kde jsem byla od dětství a zvlášť od léta, kdy mi už bylo třináct a začala jsem chodit více ven, byla moje milující chata na vesnici u Pelhřimova..
Křelovice.

Před létem na chalupě přišla ještě jedna rána..
Odchod, spíš útěk mé starší sestry a naprosté odloučení od ní samotné.
V bytě jsem zůstala sama s mamkou, nevlastní otec, který mamce hodně ubližoval už u nás nebydlel, ale mamka se nedokážala smířit s odchodem starší dcery a útěchu viděla občas trochu v pití.
Ve škole semnou nikdy problémy neměla, takže jsem stále byla samostatná, učit jsem se nemusela, jen často večery byly smutné, brečící a deprimující kvůli mamky..
Na chatě jsem znala jsem tam skoro všechny, ale to léto ve třinácti jsem začala prožívat první letní zážitky s partou, první stanování na fotbalovém hřišti, první cesta autem až do Jindřichova Hradce (to jsem stále ještě nikdy nikomu doma neřekla).
Rok na to jsem se už nemohla dočkat, bylo mi čtrnáct a skoro celé léto strávila s kamarádkou, která tam taky měla chatu, každou noc jsme jako u ní spávaly ve stanu a pak utíkaly do místní hospody, protože nás tam pokaždé už čekali..
To léto, přesně první den mého příjezdu a spaní u Nikol (není ta spolužačka) jsem se úplně poprvé opila z červeného vína, rumu s kofolou a vaječného koňaku :D
I když se pár dní před koncem léta vše provalilo, teda vážně jsem se divila a nechápala, jakto, že jsme takové noční utíkání přes plot vydržely tajit skoro celý měsíc :D
Ale já do dneška mám na co vzpomínat, rodiče od Nikol bohužel o rok později chalupu prodali a já už ji víckrát neviděla, vím jen, že bydlí v Praze a možná se ještě máme na facebooku.. spíš už ani to ne..
Od patnácti jsem tam začala prožívat ještě intenzivnější a úžasnější zážitky a pořád to bude pro mě nejlepší místo z nejlepších, kde je boží zmizet na celé léto, být na vesnici a být tak volná, neřešit nic, co se děje několik set kilometrů od Vás :)
Tam jsem každé léto šťastná a nedovedu si ani ve snu představit, že bych tam měla přestat jezdit, ano, hrozila to už před dvěmi lety, že se chalupa prodá, já jediná z rodiny byla jednoznačně proti, tohle mi nesměli udělat, já vím, že mě babička od dětství neměla v lásce, jako mou starší sestru, která byla vždy ta dokonalá,štíhlá,krásná a já ji dělala vždycky a všude jen samou ostudu, já byla ta problémová, kterou si neumí mamka vychovat..
Ale aby se mi za to mstila tím, že prodá mé nejúžasnější místo na celé planetě??
Naštěstí celé ty dva roky, co je chalupa na prodej, ji nikdo nekoupil..
Zájemců bylo několik, ale velký barák hned u cesty, součástí rybníku a ještě starý sto let, málem na rozpadnutí, to nikdo nechce :)
Teda.. krom mě..
Řekla jsem si, že tam jednoho dne budu bydlet a když ne bydlet, tak aspoň jezdit, postavit si menší baráček, nebo koupit od někoho v budoucnu (provdat se za někoho, jak je mi celá léta mluveno do duše) se určitě v žádném případě nestane, ale chci si tohle přání splnit :)
Co se týče cestováním času do minulosti, nevadilo by mi vrátit se do minulosti a udělat pár věcí jinak, s Michalem, s naší rodinou, která se na každičké oslavě, nebo při každé příležitosti uměli jen pohádat a vždy jsem tím hlavním důvodem byla především já..
Babička se strejdou byli jedna ruka v tom, že mě mamka nevychovává, jak by měla, že mi příliš dovoluje a pak podle toho vypadám..
Já, mé tělo, mé vlastnosti..
Když mě a ségru babička ještě mívala na chalupě přes celé léto, ségra mohla vždy všechno, měla patnáct-šestnáct, ale sedět u hospody do rána mohla, jet na pivní slavnosti mohla, nikdy za celé léto ji nekontrolovala, ale mě neustále, i když jsem byla potom už starší a jezdila jsem tam sama, nechybělo ani jedno léto, kdyby mi pořád dokonala nevyčítala, co vše dělám špatně, jak se toulám po nocích, že kouřím, jak se oblíkám, prostě nebyla věc, která by ji na mě nevadila :)
Neříkám, že je to takové pořád, od mých osmnácti už ví, že jsem dospělá a celá ta léta v hádkách a rozporech naši rodinu teda mou mamku a jejího bratra, mého strejdu rozeštvalo proti sobě stejně, takže teď se se strejdou,tetou a mým malým bratránkem nevídáme už skoro dva roky..
Taky bych si přála cestovat časem do hluboký minulosti naší rodiny, teda našeho rodokmene, tohle mě strašně zajímá, kdo byli mí předci, od kuď pocházeli, jaké měli životy a vidět mamku v dětství a v mých pubertálních letech i teďka, než se jí ve dvaceti narodila má starší ségra..
Cestovat v mé vesničce milované..
Vidět, jak náš baráček vypadal, když ho před sto lety můj praděda postavil a moje prababička s babičkou v něm i s ním bydleli a dokonce to fungovalo, jako pekárna, měli jsme nejvyhlášenější pekárnu na celé vesnici :)
Být tam, procházet místnostmi, pozorovat pradědu s prababičkou a babičku, jak byla malá a vyrůstala tam..
Často, když takhle nad tím přemýšlím, říkám si, jaké by to bylo, kdyby se babička neprovdala sem do Ostravy a nezůstali s dědou tam v Křelovicích..
Děda by pracoval u JZD, babička v kravíně, nebo v krámě a my bychom tam celý život bydleli taky..
Ale osud to chtěl zřejmě jinak a my jsme tady v Ostravě a já jsem vlastně taky i přesto šťastná, protože kdybych nebyla tady, nepoznala bych jinačí lidi, hodně z nich mě zklamalo, otočilo se zády, ale díky nim jsem zase udělala velký krok v před a hlavně našla smysl mého života a skutečnosti, které by byly pouze snem :)
Možná bych změnila v minulosti pár věcí, rozhodně bych neudělala několik věcí za které mohli hlavně lidi, které jsem poznala, ztráta zbytečného času mého nádherného života.
Takhle doopravdy a upřímně lituju jedné osoby, kterou jsem poznala, protože to není úplně taková minulost, jen rok, ale rozhodně bych neudělala mou zatím největší chybu, jakou jsem udělala..
Řídím se mým heslem a krom této jediné jedné záležitosti s touhle osobou
mé heslo dodržuji, jak to jen nejvíc jde :)

Nikdy ničeho nelituj, protože v danou chvíli si to tak cítil.

Jaké heslo máte Vy? :)

Je alespoň jedna věc, které nejvíc litujete a přáli byste si ji změnit?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tereska Tereska | E-mail | Web | 28. března 2014 v 12:54 | Reagovat

,,Nikdy neříkej nikdy,protože život jde dál" a ,,všechno může být lepší,vždycky". Moc pěkný a dooost dlouhý článek. život máme dooost podobný. do těch 13. ted je mi 14 a letos v listopadu mi bude 15 tak uvidíme...Moc pěkný... :)

2 Tea Tea | Web | 28. března 2014 v 22:25 | Reagovat

[1]: Děkuji moc!! :)
Ano, snažím se řídit tím, že aspoň jednou za den si vzpomenu na něco pěknýho, abych měla hned důvod pro úsměv :)
Máš nejlepší léta před sebou, tak si je koukej pořádně užít a i když se stane, že uděláš nějaký chyby, vzchop hlavu a jdi dál :)

3 mojetemnejsistranka mojetemnejsistranka | 29. března 2014 v 12:43 | Reagovat

Trapně jen zopakuju, co už jsem stokrát řekla ;) ty životní "chyby" jsou tu od toho, abychom si z nich něco odnesli - jestli poučení nebo šrám, to už je na nás. Život nám nehází klacky pod nohy; no pokud se rozhodneme jít mimo umetenou cestu, nemůžeme se čílit, že občas zakopneme o kořen. Nelze to označit za "špatné".

4 Tea Tea | Web | 29. března 2014 v 15:31 | Reagovat

[3]: samozřejmě já taky nepíšu, že bych se z nich neponaučila, jen lituju toho, že jsem poznala jednu osobu, protože setkání s ní mi nic nedala, jen vzala :) vlastně dala mi ponaučení, že s takovými hajzly už bych nikdy nic mít nechtěla :)

5 mojetemnejsistranka mojetemnejsistranka | 1. dubna 2014 v 16:45 | Reagovat

[4]: No vidíš, to je nesmírně cenný poznatek. Svět lidí je plný grázlů, takže pokud je budeš s to včas rozeznat, tak jedině dobře pro Tebe.
..vida; jak málo stačí k tomu, aby se najedované antifilantropické klení změnilo v motivační kec :)

6 Tea Tea | Web | 1. dubna 2014 v 20:27 | Reagovat

[5]: Bohužel, mít schopnost je rozeznat neumím, ale možná po zkušenosti s tímhle grázlem, bych to nějakým způsobem poznala, nebo vyčítala, že od tohodle ruce pryč ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama