Sen o lásce

3. března 2014 v 0:23 |  Má snaha o psaní
Konečně.
Už jsem měla pocit, že to nikdy nedokončím, že nebudu schopna najít způsob jak příběh zakončit, aby to aspoň trošku dávalo smysl .. Původně to měla být Povídka do literární soutěže, ale kvůli nedostatku času, jsem neměla šanci ji stihnout, tak jsem pojala podle svých představ a rozhodla se ji dokončit i bez účasti v soutěži :)
Je to vážně poprvé, co jsem se pokusila vytvořit něco, takhle dlouhýho, nevěřím, že by se našel někdo, kdo by dobrovolně otevřel tento článek a dobrovolně přečetl celou "Story",
ale pokuď se někdo takový najde, budu za to moc vděčná a dole můžete nechat jakýkoliv vzkaz na stranu příběhu :) Počítám s kritikami, nejsem žádný expert a kdo by chtěl třeba pokračování, pište taky, abych věděla, že by to mělo cenu, věnovat se téhle povídce dál.
Tákže ..kdo otevře článek a dá se do čtení ..DĚKUJI MOC, už za to.




Sen o lásce

Ležím v trávě.
Za pár minut zapadající slunce ještě stále hází své paprsky na břeh přehrady.
Tenhle moment miluji. Jen tak ležet a obdivovat nádheru přírody, tichou vodu, v dáli kvákání žab a ani si neuvědomovat, jak dlouho tu vlastně tak ležím? Kolik je hodin?
Řekla bych, po šesté už bude. Nikde ani človíčka.
Jemný vánek zafouká a já si z obličeje odhrnu pár pramínků mých vlasů, abych lépe viděla na břeh.
Měla bych vstát a vrátit se zpátky do kempu.
V tom se přede mnou objeví úplná tma.
Srdce se mi rozbuší a žaludek převrátí vzhůru nohama.
S nervózním hlasem se zeptám: ,,Alexi?" ,,Hledal jsem tě. Celé hodiny Tě hledám."
,,Promiň, musela jsem přemýšlet a tady je to nejlepší místo, jaké znám.
Nikdy jsem na žádném hezčím nebyla."
,,To máš pravdu, je to tady kouzelné, koukej, zapadá slunce."
,,To je překrásné! Proč jsi šel zrovna sem?"
,,Nevím. Já, tušil jsem, že tady tě najdu. To víš, velké to tu není a já věděl, že Tě najdu." na jeho oči bych se dokázala dívat v kuse neustále!
,,Slečno Hanáková? Slečno Hanáková, probuďte se, tady spát nemůžete!"
Světlo mi omámil výhled na osobu stojící těsně u mé hlavy.
Co se to děje? Proboha, já usnula na lavici! To je trapas!
,,O, moc se Vám omlouvám, paní profesorko."
Posadila jsem se a předstírala, že ani trochu nevidím a neslyším posměšky mých dokonalých spolužaček.
Bylo to tu zase. Usnula jsem při mých nesmyslných představách o mně a Alexovi.
,,To víte, paní profesorko, Hanáková nemá doma ani na postel, tak spí na lavicích."
Ať mlčí, nebo za sebe neručím!
,,Znovu se omlouvám, už se to víckrát nestane!"
Sklopila jsem oči směrem k mému sešitu Biologie a styděla se za představu, o které se mi opět zdálo v mém podvědomí! Části srdce, ano to je přesně to pravé, co teď potřebuji poslouchat a učit se!
Do toho úšklebky Viktorie mi taky na ničem nepřidají.
Pokračovala, jsem v psaní něčeho sama, netuším čeho a znovu se vrátila k vysvětlování naprosto nevysvětlitelného snu. Vyskytla jsem se na místě, které má Alex nejradši ze všech, jak to vím? Nikdy jsem tam nebyla, ale podle fotek rybníku, to musí být nejkrásnější místo v okolí a podle mých informací od Viktorie, která se svým nerozlučným kamarádkám chlubí a svěřuje s každou věcí, která se jí každý den stane a Alexův život je snad úplně na prvním místě!! Je to takhle, bohužel, nejsem na to pyšná, ale Viktorie a já spolu musíme už druhým rokem sdílet jednu místnost Střední umělecké školy tady v Lesné a to několik hodin denně. Viktorie je krásná, vysoká, štíhlá, obklopená svýma husičkami, pardon za ten výraz, ale jsou vážně nesnesitelné a nesmím zapomenout zmínit ještě krásnější maminku, která Viktorce už od základní školy vnucuje hodiny zpěvu, hodiny na klavíru, hodiny na kytaře, hodiny tance, vše co je spojeného s hudbou, taky proto obě studujeme už zmíněnou Umělku, ale já na rozdíl od ní, nejsem rozmazlená a vypočítavá, jako ona spolu s její matičkou.
Jelikož se její maminka věnuje hudbě profesionálně, jako producentka známých zpěváků i kapel, Viktorie má neustále příležitosti se s každým seznamovat a to ji dělá tak sebevědomou a namyšlenou nánu!

Před třemi měsíci jsem jednoho dne neměla co dělat a, protože miluju hudbu a je v mém životě na prvním místě, jen v mých textech můžu vyjádřit, vše co cítím, tak jsem šla omrknout jednu charitativní událost, kde vystupovalo pár hudebníků.
Neznala jsem všechny, byla to spontánní rozhodnutí, někam jít, abych neseděla doma.
U vstupu do sálu, jsem si prohlížela plakát události, když mě polilo ledové pivo!
,,Ahhh, to studí! Kdo to byl?"
Otočila jsem se za sebe, kde stál na první pohled pohledný, zelenooký kluk, tipovala bych tak dvacetiletý.
,,Omlouvám se, to byl já. Neviděl jsem Tě tady stát a to černé tričko mě mrzí."
,,No jo, pro dnešní večer už suché nebude."
Prohlížela jsem si jeho nádherně, pronikavé, zelené oči a rychle raději koukala dozadu na mé zcela mokré tričko, polité pivem tohoto krásného kluka!
,,Promiň, už musím jít, užij si večer a ještě jednou promiň."
Usmál se a odešel pryč. Viděla jsem už teda hodně kluků a neříkám, že se mi ještě nikdo nelíbil, ale tak se zelenýma očima vážně ne!
No co, je to jen někdo, kdo mi polil celé záda pivem a odešel.
Kde jsem to skončila? Ten plakát.
Jako první vystoupí zpěvák Martin Kendley, po něm Daniel Thurman, Eliška Bártová, kapela SK a … já špatně vidím? Protřu si oči a znovu si projedu fotografii dalšího vystupujícího …
Od vlasů po nohy…Je to on!
Jeho obličej a úsměv bych už poznala kdykoliv a kdekoliv!
Sklouznu očima pod fotku, kde spatřím: "Alex Deer" … Jméno úžasné, oči úžasné, vlasy úžasně sestřihané do světle hnědé barvy…
Co blázním??
Rozhodla jsem se na něj nemyslet a šla si sednout k baru, abych si objednala jednu coca-colu.
Můj věk mi ani zatím nepovoluje dát si něco jiného, a abych řekla pravdu, alkohol mi nechutná.
Nevadí mi, že je mi teprve šestnáct.
Začal hrát první interpret a já si začala zapisovat do svého notýsku mé dojmy z textů a hudby celé.
Hodiny utíkaly a já se stále nemohla odhodlat k odchodu.
Bylo už pozdě, ale já prostě nemohla. Cítila jsem se, jako bych byla přilepená k barové židličce a za každou cenu se nemohla odlepit…
Objednávala jsem si právě čtvrtou coca-colu, když v tom přišel na pódium Alex…
Má ruka se zatřepala a já málem shodila skleničku s pitím na zem.
Nedokázala jsem z něj spustit oči. Začal hrát na kytaru.
Jeho prsty byly tak rozkošné při hraní.
Koukla jsem na můj notýsek a neměla tam napsané ani písmenko o něm… Sakra!
Před sebou v první řadě jsem si všimla Viktorie!
Rozplývala se nad Alexem, že jsem ji to viděla až v žaludku. No, jasně!
Mělo mi to hned dojít, že ona tady bude a rozhodně jde vidět, jak moc se jí Alex líbí, no popravdě, komu by se nelíbil…
Po jeho vystoupení jsem si čmárala nesmysly a opakovala si, že ho musím vymazat z hlavy, jinak to bude pěkný průšvih!
,,Tričko uschlo?" Leknutím jsem pustila tužku na zem. Sklouzla jsem ze židličky a dřepla si pro tužku.
Ten nápad jsem nedostala jediná.
V tu chvíli jsem zvedla oči a s pohledem tak zblízka do jeho očí se mi zachvělo celé tělo…
Znervózněla jsem a chtěla zvednout tužku a nechovat se jako blbec.
,,Koukejte, koho tu máme na zemi, Hanákovou!" Mé jméno je Michaela, to si ta slepice nikdy nezapamatuje??
,,Ale, spadla ti čočka? Nevidíš? Tobě by vlastně i ty čočky byly zbytečné."
Zvedla jsem se a on dostal opět stejný nápad.
,,Alexi, ty jsi tady taky? Hledala jsem Tě!
Jí pomáhat nemusíš, ona slepou a nemožnou zůstane navždy…pojď, máma tě zve na drink, chce si promluvit o natočení alba, nemá ráda, když musí dlouho čekat, půjdeme…"
Nevydala jsem ze sebe ani hlásku a vyřešila to útěkem ze sálu. Utíkala jsem, pořád, nepřestala jsem, dokud jsem to už nemohla vydržet a zastavila jsem se, pěknou dálku od kulturáku.

Vzpamatovala jsem se ze vzpomínání, jak to všechno před třemi měsíci začalo, a snažila se soustředit na tabuli. Přestávka. Fajn, můžu pokračovat ve vzpomínání…
Den na to, za mnou přišla Viktorie, postavila se před lavici a sebevědomě na mě zírala!
,,Aby bylo mezi námi, Hanáková jasno,Alex je na tebe o dost starší, hezčí, inteligentnější a ty jsi pro něj jen malá chudinka, která za celý život nebyla ani jednou u kadeřníka, nezná slovo móda a navíc by si o Tebe neopřel ani kolo!!" ,,Nemám tušení, o kom tady mluvíš, tak mi dej prosím svátek a vrať se ke svým kamarádkám, abys jim náhodou za ty dvě minuty, které jsi, strávila bez nich za zadkem, nechyběla!"
Uraženě odkráčela. Ona mně bude říkat, že je o dost starší, když ona sama, má šestnáct, jako já??
Možná vypadá na osmnáct nejmíň, ale to pořád nemění na tom, jak se povýšeně chová!
Celé tři měsíce zjišťuji všechny novinky o něm na internetu. Poslouchám jeho texty, prohlížím si všechny fotky z jeho vystoupení a připadám si, jako z jiného světa. Takovou přitažlivost jsem ještě u žádného kluka necítila. Stačil jeden, jediný pohled do jeho zelených očí a věděla jsem, že jsou natolik neobyčejné, že na ně už nikdy nezapomenu.
Týden po nepříjemném rozhovoru s nánou, jsem jeden den ze školy měla namířeno do města porozhlídnout se po pár věcí do školy, bylo krásně slunečno, škoda nevyužít této nádhery než, abych pak lítala někde po městě v dešti…
Po dlouhé procházce a nakupování jsem dostala velikánskou žízeň a pár metrů ode mě stála menší cukrárna.
Vstoupila do ní a rázem chtěla odejít zpět, ale co chci provést v utajení, provedu vždy v největší pozornosti na sebe. Očima jsem byla zaseknutá na něm.
Seděl u druhého stolku od vchodových dveří, neseděl sám, možná s kamarádem, nebo spolupracovníkem.
Jeho světlé hnědé vlasy byly neupravené, ale za to tak sexy! Na sobě měl tentokrát šedé tričko s černým sáčkem a vypadal velice inteligentněji, jinak než při našem prvním setkání, ale pořád to byl ON…
Kdybych se neotočila, bez toho, abych dál hloupě civěla na něj, nestalo by se to, co následovalo!
,,Míšo? Otevři oči! Probuď se! Míšo! Míšo!"
Zdá se mi, že na mě mluví. Že volá mé jméno.
Zvláštní sen. On nezná mé jméno, tak proč by ho volal?
Ale sen je to krásný, tak proč si ho nevychutnat do konce, že?
Au, tohle se mi, ale nezdálo! Otevřela jsem oči a jeho vlasy se skoro dotýkaly mého čela! Nade mnou klečel doopravdy Alex??
Posadila se a musela si dát ruce na čelo, protože ta bolest byla ukrutná!
Co se sakra stalo?
,,Konečně, ty jsi mi dala, ti povím. Kam koukáš, že nevidíš zavřené dveře?"
Na tuhle otázku nechceš slyšet mou odpověď, rozhodně by se ti nelíbila ironie, která byla příčinou mé srážky se zavřenými dveřmi!
,,Já, koukala, zákusky, jo, chtěla jsem si vybrat zákusek."
,,Aha a to tě ty zákusky rozhodily natolik, že jsi chtěla utéct přes zavřené dveře?"
Tohle není vtipné, proč se mi směje do očí, sakra!
,,Děkuji za proplesknutí a jsem ráda, že ses pobavil na můj účet, ale ráda bych odešla, jestli mi to dovolíš."
,,Počkej, tak co, kdybych tě na ten zákusek pozval, jako bolestný?"
Ano, ano, ano!!!
,,Čeká tě důležitá osoba u stolu, nebudu rušit a vážně už musím jít."
,,Dobře, ale v pátek tu budu naposled vystupovat, poté se vracím na pár týdnů zpátky do Prahy, tak nechceš přijít se podívat?"
Na pár týdnů do Prahy? Proč tak daleko? Proč odjedeš?
,,To by možná šlo. Pokud budu moct, dojdu, ale teď už otevřu dveře a vyjdu ze dveří, tentokrát už vážně." "Tak jo, budu se těšit, dlužím Ti to ještě za to polité tričko."
To tričko? A jo, to jsem dávno zapomněla a co znamená: "těšit se"???
Na co se bude těšit? Na mé další vystoupení, které v jeho blízkosti opět provedu?
Nikam nepůjdu.
Bude tam určitě Viktorie a její promluvy do duše, jak se mám od něj držet dál, nemíním znovu poslouchat!
Ale on sám mě pozval!
Jak se mám rozhodnout? Jít, nejít? Nemám ani komu říct, kdo by šel semnou.
Sama tam tentokrát být nechci. Sama na Viktorii?
To bych neměla nejmenší šanci.
Myšlenky na pátek mi zakázaly rozumně uvažovat a najednou jsem ani neměla tušení, kam jdu.
Vyndala jsem svůj (ne) dokonalý mobil a začala projíždět svůj seznam spolužaček, které by třeba měly chuť jít si poslechnout v pátek večer poslední vystoupení Alexe, ale především jiné vystupující, ne?
Po několika minutovém hledání, jsem se rozhodla napsat Anet, nejsme zvlášť dobré kamarádky, ale dá se s ní rozumně povídat a není s ní nuda, dobře, nuda s ní vážně nehrozí, až mám strach, jestli je opravdu správná volba, ale tak uvidíme na její odpověď.
Anet mě nenechala dlouho čekat a její smska byla krátká, ale za to přesná: ,,Půjdu." To bychom měly…
Celé dny do pátku byly neskutečně dlouhé!
Byly to pouhé čtyři dny, ale hned druhý den po druhém, opět trapném setkání v cukrárně, jsem přemýšlela, jestli se to stalo, nebo se mi to zase jen zdálo.
Ve škole jsem byla nesoustředěná, mé pohledy mířily na Viktorii, abych rozpoznala, jak se na večer těší ona, jestli si dává opět nějaké šanci u Alexe, nebo tentokrát u někoho jiného?
S Anet jsme byly domluvené na schůzce u mě v pět hodin odpoledne, aby mi popřípadě pomohla, vybrat to správné: "in" oblečení, já v tomhle vážně chodit neumím…

Noc před osudným pátkem…
Naštěstí byla Anet přesná a její výraz u domovních dveří říkal vše jasně a nahlas nesouhlas s mým výběrem.
,,V tomhle? Děláš si srandu?
Jestli chceš trumfnout Viktorii a sbalit toho pohledného zpěváka, tak rozhodně musíš změnit outfit!"
Prosím? Sbalit koho? Trumfnout Viktorii?
Ona má jasno vědecké schopnosti??
,,Heh, pojď dál, nahoře v pokoji ti ukážu můj ne moc velký výběr mého oblečení."
,,Okej, okej, ale šup do toho, ať nepřijdeme pozdě."
Nestačila jsem zírat, jak pohotová Anet je!
Prohrábla se pár věcmi a na mé posteli se objevilo mé ztracené bílé tílko a černé rifle, zůstaly naštěstí stejné.
Mé nejvíc oblíbené. Vlasy a lehčí make-up jsem svěřila do jejích rukou a musela jsem uznat, že má talent.
Mohly jsme vyrazit…
,,Hele, kde jsi přišla na to, že chci někoho sbalit? A ještě k tomu proč myslíš, že je to nějaký pohledný zpěvák?"
,,Protože mám oči, uši a v přítomnosti té nafoukané princezničky se člověk nic neutají a nadávky a pomluvy na Tvou osobu už vůbec ne."
,,Dobře, ale s tím pohledným zpěvákem to není pravda!"
,,Mně nic vysvětlovat nemusíš, mně je to vcelku šumák, hlavně sama sobě bys neměla nic předstírat a tajit."
Sakra, ona je čarodějnice, bo co??
,,Ano, vím sama nejlíp, v čem mám pravdu a s tímhle jsem si jistá na milión procent!"
,,Pokud bys, ale přesto potřebovala s něčím pomoct, ráda pomůžu."
,,Děkuji."
Že by se mohla z Anet stát moje aspoň jediná přítelkyně, s kterou bych ve škole promluvila víc než známé: "ahoj?"
To se možná uvidí po dnešním večeru…
Alex tentokrát vystupoval, jako druhý celkově ze tří vystupujících.
Jak mu to slušelo, nemusím popisovat, očima jsem ho hltala celých čtyřicet pět minut, až jsem se za sebe tajně styděla! Během dvaceti minutové přestávky před vystoupením poslední kapely jsem nechala Anet na pár minut samotnou, abych si odskočila.
Nad umyvadlem jsem hodila pohled na sebe a s úsměvem se vydala zpět za Anet.
Kdyby mě nezaskočil.
Stál opřený o stůl uprostřed chodby mezi sálem a WC.
Koukal na mě a já cítila v krku sucho a nebyla jsem schopna vykročit z místa, kde jsem stále já.
,,Ahoj. Rád Tě vidím."
,,Kamarádka mě čeká, promiň."
,,Proč se mi pořád omlouváš?" To bych taky ráda věděla… třeba za to, že na tebe už celý týden myslím?
Sklopila jsem oči a on přešel pár kroků ke mně. Chytil si mě do výšky a já nestačila vydat ze sebe ani hlásku, když jsem se vyskytla na stole, o který byl ještě před minutou opřený.
,,Co děláš? Proč jsi mě tady posadil? Chci jít dolů, musím se vrátit zpátky a tady být s tebou nemůžu!"
,,Chci si s Tebou jen popovídat a být ti na blízku, abys mi opět někam neutekla."
Usmál se. Ne to ne.
Koukali jsme se navzájem do očí.
,,Pokud ti vadí, že stojím tak blízko tebe, sednu si na židli." Odešel ode mě a já mohla sklouznout nohama zpátky dolů a po krátkém rozhodování se posadila vedle něj na židli…
,,Mám jeden dojem." ,,Aha a proč to říkáš zrovna mně?"
,,Protože se jedná především Tebe." To byla špatná odpověď!
,,Mě? Dojem ze mě?" "
,,Schováváš se přede mnou?" ,,Prosím?" "
,,Stačí odpovědět ano, nebo ne, měl bych rád jasno."
To bych chtěla mít taky…
V malé kabelce mi zazvonil mobil a po otevření sms zprávy jsem byla mimo ještě víc.
Anet: ,,Všechny holky včetně Viktorie jdou směrem ven, schovejte se!" Sakra!
Zvedla jsem se s největší rychlosti, jakou jsem mohla a schovala se za roh, odkud byl výhled na chodbu, ale já se modlila, aby od dveří do sálu nebylo vidět sem!
Alex nejprve nemohl mou rychlou reakci pochopit, ale schoval se společně se mnou a přitlačil mě svým objetím více ke zdi.
Znovu jsem se mu podívala do očí, proč byly tak okouzlující?
,,Proč se schováváme?" ,,Protože…je to dlouhé vysvětlování a na to teďka nemáme čas ani prostor."
,,Chtěl jsem Ti jenom říct, že od prvního dne, kdy jsem Tě poznal, ses mi zdála tak křehká a upřímná, citlivá, zároveň, ale vtipná a milá s krásným úsměvem."
Zaskočilo mi…
,,S krásným úsměvem, to mluvíš vážně o mně?"
,,Líbíš se mi pokaždé, když se usměješ."
Dělilo nás možná deset centimetrů.
Chtěla jsem se otočit, jestli už odešly, ale žaludek mi nedovolil udělat jakýkoliv pohyb.
Vychutnávala jsem si tu nejmenší vzdálenost, jaká mezi námi byla, jeho oči byly tak blízko mých a já si přála jediné, aby tahle chvíle nikdy neskončila!
Udělal to, co už pěkně dávno žádný kluk neudělal, bála jsem se, jaké to bude, jestli neuteču rozpačitostí, ale ne, bylo to nádherné, cítila jsem bezpečí, nechtěla jsem ho už nikdy pustit, nechtěla jsem odejít a tvářit se, že se tohle nikdy nestalo…
Znovu jsem zvedla hlavu a naše oči se střetly.
,,Chci Ti dát polibek."
Stále jsem hledala náznak něčeho v jeho očích, že to nemyslí vážně, že chce být vtipný a tohle je dokonalý vtip, jak mě zesměšnit, ale ne.
Žádný výsměch tam nebyl. Jen upřímnost, pravda…
,,Nechci, aby se stalo něco, čeho budeš příště litovat, prosím."
,,Nebudu toho litovat, nelituji ani toho, že jsem právě teď, tady, s tebou.
Nevím čím to je, ale myslím na tebe a vše ostatní je mi ukradený!"
Nedokázala jsem ze sebe vyslovit jedinou hlásku, ale jeden, ten největší problém, tady pořád byl…
,,Víš, kolik je mi let, jsem pro tebe moc mladá a.."
,,Mladá? Pod zákonem nejsi a nejsme v minulém století, nemusíme se stydět za to, co mezi námi je."
,,Mezi námi nic, ale není! A ano, co by řekli na to ostatní? Měl bys kvůli mně komplikovaný život a to nemůžu dovolit!" ,,Oni mě nezajímají. Dobře, malá věková hranice mezi námi je, ale já to chci dokázat, chci být s tebou!"
,,Dokázat nevnímat pravdu o tom, že Ty jsi někdo, jsi idol tisíce dívek, bydlíš v Praze, věnuješ se hudbě a já ti nemůžu a nechci překážet v tom všem, co děláš a tak bezvadně děláš a já nemůžu být jedna z těch, které Tě budou obdivovat, jako Viktorie a já se s ní nemůžu ani trochu rovnat. Podívej se na sebe, je ti dvacet a mně šestnáct."
Chtěla jsem dál protestovat, dál hledat překážky a důvody, když…
Objal mě ještě víc a políbil mě.
Byl to jemný polibek, nenucený, sladký a báječný.
Trval krátce, možná patnáct sekund, když jsem zaslechla hlas Anet, hledala mě…
Bez jediného slova jsem se otočila a vydala se směrem za Anet.
,,Děkuji za varovnou zprávu, vše je, jak má být."
Strašně jsem chtěla, ale nakonec se tam ani neotočila a prostě vyšla ven, na čerstvý vzduch.
Najednou je mi chladněji.
Otevřela jsem na půl oči a všimla si, že mi má drahá maminka otevřela okno.
Rozeznala jsem její obličej a letmo uslyšela její slova: "Ještě spi."
Přitáhla jsem si blíž peřinu a sluchátka, po hmatu naťukala číslo, kde náhodou?
Začala hrát jeho písnička.
Další sen. Tenhle byl první, kde mě políbil.
Dotkla jsem se svých rtů a měla pocit, jako kdybych dostala opravdický polibek.
Je to směšný. On a polibek. On a objetí.
Neobyčejné objetí… pevné přitisknutí na jeho hruď…
V ten pátek se samozřejmě nic takového ani podobného nestalo, tomu by vážně uvěřil jen blázen, jako jsem já.
Hřál mě pocit, že jsem tam, kde on, že se můžu na něj dívat bez toho, aby někdo cokoliv poznal, teda snad.
Viktorie se samozřejmě vzchopila své šance a u baru ho lákala, nebo spíš si ho kupovala dalšími drinky, ale já měla své představy, kde jsme se políbili a její směšné koketování mi bylo vedlejší.
Párkrát jsem ho přistihla, jak svýma očima brouzdá po mně a pokaždé mi věnoval jeden ze svých pohledných úsměvů a já pokaždé opět pohledem zamířila jiným směrem…
Nevím, jak dlouho bude trvat, než se opět uvidíme, než znovu uvidím jeho nádherné oči, ale můžu být s ním sama každý den, v mých představách.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 chantalumbrella chantalumbrella | Web | 3. března 2014 v 9:32 | Reagovat

Hezká povídka, přiznám se nedočetla jsem jíprotože mi začíná zeměpis, ale rozhodně si ji přečtua vychutnám... jen jedna poznámka.. v některých větách by to chtělo spřeházet slova, aby to dávalo větší smysl.. ale to se postupem času dá vylepši ;)

2 Mr Ch. Mr Ch. | E-mail | 3. března 2014 v 10:04 | Reagovat

Jsem asi v půlce, zbytek teď nestihnu, ale určitě dočtu a zhodnotím. :-)

3 Tea Tea | Web | 3. března 2014 v 10:58 | Reagovat

[1]: Děkuji moc, opravdu jsem si troufla poprvé takhle se rozepsat, nedá se to srovnat s články, ale už po cestě dneska do školy mi šly v hlavě další události, které by mohly navazovat na pokračování:D Ty slova se určitě postupně snažím vylepšovat :)

[2]: Budu ráda za zhodnocení, potěšilo mě už jen to, otevření a rozhodnutí číst od začátku :)

4 Mr Ch. Mr Ch. | E-mail | 3. března 2014 v 14:52 | Reagovat

Takže, přemýšlím, jak bych začal. Já sám jsem pisálek, psal jsem povídky a různá jiná díla, nyní se snažím napsat knihu. Proč to říkám? K tomu se ještě dostanu.

Nicméně, když jsem já začínal, tak jsem dostával dost často tvrdou kritiku. A hodně mě to dokázalo zranit nebo odradit od psaní. Takže tě varuji, protože budu dělat to samé. Popíšu ti většinu chyb, kterých se dopouštíš, tak to neber jako urážku, ale jako prostor pro zlepšení :)

První věc, co je moc skvělá je, že nemáš problém s gramatikou. Snad jsem si ani nevšiml nějakých závažných chyb a maličkosti nesleduji.

A teď se dostanu k celkovému dílu. Předpokládám, že jsi ho psala a psala, moc ses nad tím nezastavovala. Tak se nejlépe píše. Nahodit hrubou kostru a potom se zabývat ostatnímu. Což se tady asi moc nestalo. Je to vidět na ucelenosti textu, věty mají často přeházený slovosled, někdy nedávají smysl a nebo netuším, co tím chtěl básník říci. Dává to textu takovou chaotičnost. Takže pár rad:

1. Zkus si hlídat slovosled, velmi to pomáhá v udržení u děje.

2. Velmi dobrý nápad je používat jak krátké, tak i dlouhé věty, což se ti, myslím, pěkně povedlo.

3. Je lepší se držet v jednom, maximálně dvou časech. Všiml jsem si, že ze začátku píšeš... "Ležím" potom se tam objevilo "vítr odfoukne" a potom zase minulý čas. (použil jsem jen příklad, neměla jsi je napsaná doslovně) Tedy, co se týče toho bodu, nemůžu zas tolik radit, sám se snažím toho vyvarovat, musí to být dobře napsané, aby to nevyznělo, že sám nemám ponětí, jestli se to již stalo, jestli se to děje nebo teprve bude dít. Zbytek díla jsi potom psala v minulém čase. Psala jsi ich formou, tedy z první osoby. Taková práce se podobá deníku a používá se převážně minulý čas, přítomný tam skoro nemá co dělat. Budoucí tam je na vysvětlení co se teprve stane právě třeba několik řádků dál.

4. Co se týče odstavců, tak je používáš hodně málo, člověk se pak lehce ztrácí jak v ději, tak v textu. Samy odstavce mi dělají největší problém a sám nevím, kdy bych je použil. Ale je lepší dát odstavec tam, kde nemá být než ho tam nedát vůbec. Odstavce končí myšlenky, to znamená, neměly by rozseknout rozhovor nebo děj, ale... Stačí vzít jakýkoliv román, otevřít a podívat se, jak často autoři své odstavce dělají.

5. Co se týče uvozovek, jsou pravidla, která je dobré dodržovat.

Takhle je to špatně.
„Jacku, musíme hned vypadnout!!!” Zařval, ale už bylo příliš pozdě.
------------nebo--------------
„Jacku, musíme hned vypadnout!!!” muž zařval, ale už bylo příliš pozdě.

Správně by mělo být:
„Jacku, musíme hned vypadnout!!!” zařval, ale už bylo příliš pozdě.
------------nebo--------------
„Jacku, musíme hned vypadnout!!!” Muž zařval, ale už bylo příliš pozdě.

Potom je tu takový menší problém s delšími konverzacemi, kdy spolu mluví dvě postavy delší dobu (čti na více vyměněných vět)

Například vyjmu tvoji konverzaci Alexe a  vypravěčky.

"Mám jeden dojem." "Aha a proč to říkáš zrovna mně?" "Protože se jedná především Tebe." To byla špatná odpověď! "Mě? Dojem ze mě?" "Schováváš se přede mnou?" "Prosím?" "Stačí odpovědět ano, nebo ne, měl bych rád jasno."

Je toho hrozně moc za sebou. Dvoje uvozovky za sebou jsou velice neideální a lepší je napsat to takhle:

Takže, přemýšlím, jak bych začal. Já sám jsem pisálek, psal jsem povídky a různá jiná díla, nyní se snažím napsat knihu. Proč to říkám? K tomu se ještě dostanu.

Nicméně, když jsem já začínal, tak jsem dostával dost často tvrdou kritiku. A hodně mě to dokázalo zranit nebo odradit od psaní. Takže tě varuji, protože budu dělat to samé. Popíšu ti většinu chyb, kterých se dopouštíš, tak to neber jako urážku, ale jako prostor pro zlepšení :)

První věc, co je moc skvělá je, že nemáš problém s gramatikou. Snad jsem si ani nevšiml nějakých závažných chyb a maličkosti nesleduji.

A teď se dostanu k celkovému dílu. Předpokládám, že jsi ho psala a psala, moc ses nad tím nezastavovala. Tak se nejlépe píše. Nahodit hrubou kostru a potom se zabývat ostatnímu. Což se tady asi moc nestalo. Je to vidět na ucelenosti textu, věty mají často přeházený slovosled, někdy nedávají smysl a nebo netuším, co tím chtěl básník říci. Dává to textu takovou chaotičnost. Takže pár rad:

1. Zkus si hlídat slovosled, velmi to pomáhá v udržení u děje.

2. Velmi dobrý nápad je používat jak krátké, tak i dlouhé věty, což se ti, myslím, pěkně povedlo.

3. Je lepší se držet v jednom, maximálně dvou časech. Všiml jsem si, že ze začátku píšeš... "Ležím" potom se tam objevilo "vítr odfoukne" a potom zase minulý čas. (použil jsem jen příklad, neměla jsi je napsaná doslovně) Tedy, co se týče toho bodu, nemůžu zas tolik radit, sám se snažím toho vyvarovat, musí to být dobře napsané, aby to nevyznělo, že sám nemám ponětí, jestli se to již stalo, jestli se to děje nebo teprve bude dít. Zbytek díla jsi potom psala v minulém čase. Psala jsi ich formou, tedy z první osoby. Taková práce se podobá deníku a používá se převážně minulý čas, přítomný tam skoro nemá co dělat. Budoucí tam je na vysvětlení co se teprve stane právě třeba několik řádků dál.

4. Co se týče odstavců, tak je používáš hodně málo, člověk se pak lehce ztrácí jak v ději, tak v textu. Samy odstavce mi dělají největší problém a sám nevím, kdy bych je použil. Ale je lepší dát odstavec tam, kde nemá být než ho tam nedát vůbec. Odstavce končí myšlenky, to znamená, neměly by rozseknout rozhovor nebo děj, ale... Stačí vzít jakýkoliv román, otevřít a podívat se, jak často autoři své odstavce dělají.

5. Co se týče uvozovek, jsou pravidla, která je dobré dodržovat.

Takhle je to špatně.
„Jacku, musíme hned vypadnout!!!” Zařval, ale už bylo příliš pozdě.
------------nebo--------------
„Jacku, musíme hned vypadnout!!!” muž zařval, ale už bylo příliš pozdě.

Správně by mělo být:
„Jacku, musíme hned vypadnout!!!” zařval, ale už bylo příliš pozdě.
------------nebo--------------
„Jacku, musíme hned vypadnout!!!” Muž zařval, ale už bylo příliš pozdě.

Potom je tu takový menší problém s delšími konverzacemi, kdy spolu mluví dvě postavy delší dobu (čti na více vyměněných vět)

Například vyjmu tvoji konverzaci Alexe a  vypravěčky.

"Mám jeden dojem."
"Aha a proč to říkáš zrovna mně?" "Protože se jedná především o Tebe."
To byla špatná odpověď! "Mě? Dojem ze mě?"
"Schováváš se přede mnou?"
"Prosím?"
"Stačí odpovědět ano, nebo ne, měl bych rád jasno."

Není problém napsat něco vy stylu. Karel řekl: "bla bla." Pepa se na něj souhlasně podíval "Máš recht," přikývl na souhlas.

To jde však jen u kratších rozhovorů a problém je, když se opakuje neustále řekl, řekl, řekl... Vymýšlet stále nové a nové příslovce pro "řekl" je dosti těžké, proto většinou stačí právě napsat dialog střídavě. každou uvozovací vetu na nový řádek. Ale vždy musí být jasné, kdo co říká... Když se střídají, je to v pohodě, ale někdy vzniká vazba:

Karel s Pepou se baví:
Karel se pochválil: "Jsem nejlepší."
"Ze všech."
"Jasně."

Karel se pochválil: "Jsem nejlepší."
"Ze všech," dodal ještě.
"Jasně."

Rozdíl... Každý dialog říká něco úplně jiného.

A ukončím to nudění... Gratuluji, jestli jsi dočetla až sem... Teď jako odměnu řeknu něco málo o příběhu...

Celou dobu jsem na to koukal jako na klasické klišé... Sexy kluk se zamiluje do tiché myšky, nepříliš oblíbené holky... Kéž by to tak fungovalo :D Já jsem teda kluk, ale úplně chápu, proč tohle "klišé" používáme... My co píšeme, právě většinou takoví jsme... Já sám nejsem opak... Jediný problém klišé je ten, že takový příběh se často opakuje. A pak musí být skvěle napsán, aby předčil ty ostatní díla. Zato originální příběh chytne i když není třeba příliš pěkně napsán.

ALE! Líbilo se mi to. Četl jsem až do konce a skoro jsem tam viděl sebe (až na to, že ne jako dívku :D). A přišel konec... A ten byl absolutně, ale neuvěřitelně absolutně perfektní... Celou dobu jsem předpokládal klišé konec a ty jsi to tak krásně nechala otevřené... Krása!

Abych byl upřímný, takhle by to na literární cenu nemělo, ale to vůbec nevadí! Hlavní je psát, co ti říká srdce, protože srdce vždy píše nejlepší příběhy. Není důležité, aby to byl úchvatný děj, ale aby to diváky bavilo. Jeden skvělý autor napsal úžasnou povídku jen o tom, jak děti obtiskly svoji ruku do nezaschlého betonu. A přesto to zaujalo.

TAkže! Jsem rád, že jsem to přečetl. Jestli chceš, vem si moji kritiku k srdci a pouč se z ní, třeba to dílo pouprav. A nebo mě pošli někam a žij si dál svůj život :D. Jestli chceš, můžeš mi napsat, můžu s tebou něco dál prokonzultovat nebo dovysvětlit, nebo si můžu přečíst tvoji další verzi, jak chceš. Odkaz na mail tu je, když budeš chtít, můžeš se ozvat, jestli ne, tak ne :-)

Jen tak dál. Mr. Chenda

5 Teu Teu | E-mail | Web | 3. března 2014 v 19:43 | Reagovat

[4]: Woow, dostalo mě to, jsem vážně ráda za ty rady a jsem si jich vědoma, hlavně ten slovosed a ta přímá řeč, to se budu opravdu snažit, co se týká těch časů, tak jsem to chtěla psát, tak, že má představy, které má ve své hlavě a pak je ta skutečnost.. Ale zas mě moc potěšil ten konec, že ten konec se ti líbil, to mě opravdu těší a účel bude pokračovat dál v dalších zápletcích a rozhodně to nebude takové to klišé, kdy budou mít hned happy end :) Na meil určitě napíšu taková pomoc se mi bude hodit a jsem za ní od tebe vděčná :)

6 En! En! | Web | 5. dubna 2014 v 8:17 | Reagovat

WoW ta povidka je uzasna! Je krasna je proste WoW!

7 Tea Tea | Web | 5. dubna 2014 v 20:08 | Reagovat

[6]: Děkuju moooc :) Jsem ráda, že se líbila :) V nejbližších dnech se chystám na druhou kapitolu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama