Zákon schválnosti

29. března 2014 v 11:48 |  Můj život, Můj deník.
Znáte ten pocit, když jeden večer o někom píšete, vzpomínáte a na druhý den toho člověka nečekaně a hlavně nechtěně potkáte??
Dlouhou dobu naštěstí nic a pak se přes své myšlenky o něm zmíníte a tohle..





V minulém článku (Křížem krážem časem),
jsem psala o mé zatím největší chybě, jaké jsem se dopustila a které upřímně lituju.
Kdybych mohla vrátit čas, nikdy v životě bych se s touhle osobou seznámit ani cokoliv jiného nechtěla.
Minulý rok v létě, když jsem byla na mé chatě u Pelhřimova, se mezitím má tehdejší nejlepší kamarádka seznámila s dvěma kluky, jeden se jí začal hned líbit, jeho jméno začíná na P.
P. vypadá na první pohled jako Zac Efron, opravdu, jako by byl jeho dvojče.
Poslední srpnový den, kdy jsem se den před tím vrátila domů, se konaly opravné zkoušky a má nejlepší kamarádka tehdejší, že mě chce s klukama seznámit, že půjdeme ven oslavit úspěšné opravné zkoušky od H.
Na první pohled nechuť, vysoký, udělaný, holohlavý frajírek, který si myslel, jak není vtipný a přitom ty jeho ubohý a nechutný kecy mi celé odpoledne lezly na nervy.
V. ho omlouvala, že si dělá jen srandu a jinak je strašně fajn kluk, jen mě nezná, tak se předvádí.
Prostě jsem to přetrpěla jenom, protože jsem věděla, že V. a P. chtějí byt spolu a já byla vždy nejlepší kamarádka, které záleželo nejvíc na druhých viď..
Další dny jsme dál s nima chodili ven a o týden později se konala menší akce u P. doma, kde jsme byli jen my.
Jak to bývá trochu se pilo a H. začal zkoušet pěkné řečičky, potom hlazení a škrabkání..
Nechtěla jsem, nelíbil se mi ani mě ničím nepřitahoval.
Jenže tak dlouho být sama, celé 4 roky, bez pár nedůležitých krátkodobých románků a ten alkohol udělalo to, že tím dnem se pomalu začalo mezi námi něco dít..
Byla to pro mě změna, někdo měl o mě zájem a i když si často dělal ze mě srandu, nebo řekl ať mu něco podám, půjčím, okamžitě to měl..
Po dalších čtrnácti dnech to pokračovalo dál a došlo k tomu nejhoršímu, co jsem mohla dopustit.
Nebyla jsem na to pyšná, nelíbilo se mi to, měla jsem celá léta jiné představy, jiné iluze..
Zklamalo mě to.
Ale počád převyšoval ten pocit, že nejsem konečně sama, že po 4 letech se našel někdo, kdo se o mě zajímal, jako o holku.
Bylo mi už osmnáct a chtěla jsem vědět, jaké to bude, celý život jsem snila o tom, že to bude s tím pravým, že budu do toho člověka zamilovaná a bude to oboustranné..
V osmnácti jsem tyto představy zazdila, jen protože jsem se cítila méněcenná.
Pak následovaly nejhorší dva měsíce..
Samé urážky, příkazy, pak, když byla dobrá nálada, tak naopak omlouvání se, lichotky a takhle to šlo pořád dokola.
Já si to nechávala líbit, vždyť jsem nebyla sama, i když se mi to i nadále nelíbilo a připadala jsem si spíš, jako nějaký hadr, jak se ke mně při všem choval, ale naivně jsem se utěšovala, že to nemyslí vážně, že mu na mě záleží, jinak by dál semnou nebyl..
Pěkný omyl.
Na jeho narozeniny se konala oslava, kde mimo nás, takže V. a P. (kteří mimochodem také spolu chodili, takže další důvod, nechtěla jsem už nikdy být třetí kolo u vozu..) byli ještě další společní kamarádi a také jedna osoba, kterou jsem neměla ani trochu v lásce už delší dobu a z ní jsem opravdu radost neměla ani nejmenší, ale nebrala jsem si zas tolik v potaz.
Ale pak o týden později po oslavě, jsem se dozvěděla, že v ten den mezi těma dvěmi k něčemu došlo a já myslela, že to je snad blbý vtip!!!
Proč by to dělal, ví moc dobře, jak tu holku ani nesnesu, jak se chová, jak chce být všude středem pozornosti, hlavně se svými úžasnými plyšáky, které každý den nosila sebou ven
(ne, nedělám si legraci)
Byla to pravda, vážně, když jsem z té oslavy odjela domů, oni se začali spolu víc bavit, padlo téma i na mě a on tvrdil, že spolu nic nemáme a může si dělat co chce..
Nevěřila jsem vlastním uším, dokud jsem se nepřesvědčila na vlastní oči, když v ten večer oblboval sestřenici od jednoho společnýho kamaráda..
Před mýma očima se s ní začal líbat a bylo mu fuk, že stojím naproti nich a koukám na ně.
Popadla jsem své věci a schválně do nich žduchla..
Vysloužila jsem si opět od něj nadávku, ale už mi to bylo jedno, už jsem cítila v sobě jen zlost, nenávist, odpor k tomuto člověku!!!

Od té doby nebyl den, kdy jsem toho všeho nelitovala, to, že jsem ho poznala, že jsem mu naletěla, celé dva měsíce jsem pro něj byla hračkou s kterou si jenom hrál a ponižoval.
Byla jsem nejvíc naštvaná na sebe samotnou..
Byla jsem šťastná, že jsem ho už nemusela vidět, že jsem se docela dlouho vzpamatovávala z toho všeho.
Ano, před asi pěti měsíci, takže po roce jsem ho zahlídla na zastávce, když nastupoval do stejné tramvajky, ve které jsem seděla, ale okamžitě jsem otočila hlavou a přála si, aby to byl zlý sen.
Po roce ho vidět..
Nebylo to rozhodně nic příjemnýho..
Včera jsem tedy v článku, který je o mé minulosti a zmíňka o téhle chybě, která pořád není za mnou, se tam taky ke konci objevuje.
Ani ve snu, ani v té nejhorší nooční můř, bych nevěřila, že se dneska stane to, co se stalo!!!!
Jela jsem ze školy a tramvaj zastavila na mé konečné zastávce.
Šla jsem v podchodě po schodech nahoru, sluchátka samozřejmě v uších, hudba na plnou hlasitost a právě jsem se usmívala, jak krásně svítí sluníčko, když..
Pár metrů předemnou se objevila jeho postava a já myslela, že omdlím.
Už bylo pozdě se otočit, nebo se ho jakkoliv vyhnout..
Poznala jsem ho, jak podle jeho odporně nechutné holohlavé hlavy, ale i vedle sebe držel za ruku jednu trapnou (znám ji už nějakou dobu z vidění) holku, která bydlí hned naproti zastávky a říká si jeho přítelkyně, jak vtipné :D
Úsměv mi okamžitě na tváři zmizel a já sklonila hlavu dolů a držela ruce v pěstí, když jsem prošla těsně kolem něj a z druhé strany procházela kolem mě ona.
Musel moc dobře vědět, že jsem to já, musel mě poznat, protože už v dálce, když jsem si ho všimla, tak na mě koukal taky, ale vrátila se mi do žil taková hořkost vůči němu, přísahala jsem, že mít u sebe nějakou pálku, jen bych nesklonila zbaběle hlavu dolů, ale omlátila bych mu tu jeho plešatou hlavu, ve který stejně nemá žádný mozek, protože člověk, jako on, si žádný mozek nezaslouží.
Proklínala jsem včerejší článek, že jsem se vůbec o něm zmińovala, protože to určitě byla příčina a zákon schválnosti a teď se můžu modlit, abych po tomhle článku, po cestě na zastávku nedostala další infarkt, protože tohle už bych nezvládla.

Že bych od teďka pro jistotu nosila všude sebou tu pálku??

By the way: Tímto článkem ukončuji svou minulost, nechci o ni slyšet už ani slovo, ani písmenko. Teď už jen dál kupředu přítomnosti a možná trochu budoucnosti :))
Ale každopádně,

SBOHEM KRUTÁ MINULOST!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama