2.kapitola Sen o lásce

19. dubna 2014 v 22:50 | Tea |  Má snaha o psaní
Po docela dlouhé přestávce, kdy jsem toho na psaní měla hodně,
jsem se dokopala pokračovat ve psaní druhé kapitoly Story about love and dreams.
Samozřejmě to není poslední kapitola, ale to záleží na vaších komentářích, hodnocení a mé inspiraci pro další představy a skutečnosti hlavních postav :)
Děkuji všem za otevření celýho článku, kde najdete celou 2.kapitolu příběhu :)





První prázdninový den je tady.
První letní den, první den bez koly, den pohody a bez mučivé Viktorie.
Možná to zní klišé, ale cítím, že tyto prázdniny budou něčím výjimečný, prostě bezvadný.
Možná proto, že tento rok se nikam na žádnou dovolenou nechystáme, těším se na normální prázdniny tady v Lesný, na vesnici, doma.

Pouštím si rádio a mám skvělou náladu.
Podle prvních tónů poznávám mou oblíbenou kapelu Nebe s novou písní Než se rozední a nic mi nebrání začít dnešní první den prázdnin pohodově.
S namíchaným banánovým koktejlem vcházím na náš malinký, ale slunečný balkónek.
Právě naproti přes silnici prochází známá s čerstvým kočárkem, zdravím na pozdrav a minutu po ní spatřím z rohu mou spolužačku Anet, od jisté doby se docela hodně rozumíme a já dostala radost, že si na mě vzpomněla a přišla mě navštívit.
Na dálku se už usmívám a netrpělivě čekám, až Anet dorazí na svým kole pod náš balkónek.
,,Tyjo, takhle rozzářenou jsem tě dlouho neviděla, můžu nahoru?"
Rozesměju se.
,,Jasně, že můžeš, už ti chystám mou dnešní specialitku"
Anet mezitím vyšlapala pár schodů, které v naši bytovce máme.
,,Jsi Míšo sama doma?"
,,Ano, po celý den.
Podávám Anet koktejl a podezíravě se ptám
,,Máš snad něco v plánu?"
,,Co takový výlet na kole do města na svěží zmrzku a pak se jet vykoupat k rybníku, když je venku tak nádherně?"
To je skvělý nápad, jak začít první prázdninový den sportovně, ale i relaxačně.
,,Proč ne, převleču se můžeme vyrazit.
Mezitím si vychutnej ten koktejl, jo?"
Anet zvedá skleničku se slovy ,, Na dnešní výlet"

Dvacetiminutová jízda na kole do města nám dá docela zabrat a na jahodovou zmrku se už nemůžu ani dočkat.
Anet si vybírá pistáciovou a společně s kolama a zmrkama usedáváme na lavičky kousek od cukrárny, kde jsem před dvěmi měsíci narazila na Alexe i při mé smůle na zavřené dveře.
To mi připomíná, jak dlouho to je od jeho odjezdu do Prahy.
Dva měsíce.
Pracuje na nové desce, jak jsem měla možnost slyšet od nány Viktorie, myslí si snad, že na internetu se nic o jeho aktivitách nedá dozvědět, ale přeci jen jedno se ji závidět nedá a to,
mít každodenní echo od slavné maminky.

Anet mě vyruší z mého myšlení na Alexe
,,Nějaké novinky o tvém pěveckém idolu?"
Žádný pěvecký idol to není, ale jestli myslíš Alexe, tak nic o něm nevím, to sis mě spletla s Viktorií, ona by ti poreferovala i to, co měl dneska na snídani"
Obě se tomu začneme smát a v moment, kdy jsem to opravdu nečekala mě Anet vrazí loktem do tváře a já jsem opět nešikovná a zmrku si rozmažu po celé bradě.
,,Co děláš, máš prosimtě nějaký papírový kapesníček, nebo ubrousek sebou?"
,,promin, to jsem nechtěla, kapesník teď kašli, koukej támhle na to černé auto!"
Na černé auto nemám čas, místo toho raději hledám cokoliv, čím bych se mohla utřít a nevypadala, jako malé dítě, které neumí lízat zmrzlinu.
,,Míšo, myslím to vážně.
To jsi měla vidět!"
S rukou na bradě zvedám hlavu a nechápavě pozoruju, jak normální obyčejné černé auto odjíždí z místa a dál hledám v malém baťůžku, kde jsem si, jako naschvál zapomněla přibalit kapesníčky.
,,Míšo, jede z druhé strany přímo k nám, možná bych tě tady měla nechat samotnou."
Vzdávám svůj boj s hledáním a opět se podívám na Anet.
,,Proč bys mě tu proboha nechávala samotnou?"
Nevěnovala jsem pozornost zastavujícímu autu, ale hlas..
,,Nepotřebujete slečno tohle?"
Anet se ušklíbla, jako by mi právě říkala ,,tohle byl důvod mého loktu"
Stále s rukou na mé bradě se otáčím směrem k autu, kde v otevřeném okýnku se usmívá on.
Alex Deer.
Další trapas v jeho přítomnosti.
Co jsem komu udělala!

Zvedám se z lavičky a s rozpačitým pocitem jdu k autu pro nabízený ubrousek, který mi musí dávat zrovna on?
Vážně na světě, v tomto malebném městečku u Lesné právě Alex?
,,Děkuju"
Okamžitě se otočím zády k autu, abych utřela svou ulepenou jahodovou bradu.
,,Nečekal jsem, že jako první po mém příjezdu z Prahy potkám právě Tebe, ale stále si pamatuju, že ti dlužím pití za minule, nechcete holky dorazit dneska večer do kulturáku?
Bude tam fajn hudba a rád bych splatil, co dlužím"
Nadechuju se, ale Anet mě s odpovědí předběhne.
,,Večer jsme zrovna měly v plánu jít tam oslavit, že jsou prázdniny"
Na půl se usměju, ale nevydám ze sebe ani hlásku.
Večer jsme tam měly v plánu jít, to je mi, ale novinka..
Naposled se usměje a otočí klíčky v autě, aby nastartoval a odjel dál, kam měl původně zřejmě namířeno.

,,Aneto?"
Anet pochopí můj rozhořčený tón.
,,Noooo.. měly jsme snad na večer něco v plánu?
Proč nezajít do kulturáku se pobavit a můžeš si zase psát další poznámky o učinkujících pro ten svůj projekt, ne?"
Zoufalstvím sedám opět vedle ní na lavičku.
,,Bude tam s ní.
Určitě tam bude s ní"
Anet mě chytne kolem ramen, aby mě utěšila svou přítomností.
,,Ale pozvání na pití máš od něj slíbené Ty, tak tady, tak zničeně neseď a jedeme ke mně, ať do večera všechno stihneme"
Celou zpáteční cestu a celých pro mě dlouhých dvacet minut vidím před očima jeho úsměv, když mi podával ten zatracený trapný ubrousek!

Pořád si nejsem jistá, že byl dobrý nápad sem dneska večer jít.
První prázdninový den a já si ho mám zkazit tím, že ho uvidím poblíž Viktorie?
Že uvidím samotnou Viktorii?
Odkládáme si s Anet bundy do šatny a vkráčíme do sálu už poměrně hodně lidí.
,,Támhle je volný stůl, půjdeme?"
Souhlasím neochotně kývnutím hlavy a hledám očima ho,
ale zatím nikde ani jeden z nich.

,,Přece nebudeš tak nervózní z toho, že příjde?
Nebýt mě, ani bys nesouhla, abychom sem šly a seděla bys doma u knihy a nudila se."
Chci Anet odpovědět, ale ve výhledu se u vstupu objeví Viktorie.
Vedle ní si drží..
Alexe.
Naše oči se střetnou a on se usměje.
Sedíme pouhé čtyři stoly od vstupu, ale nemusel se okamžitě podívat právě sem.
Naštěstí si ho Viktorie odvádí někam pryč a mně zmiznou oba z očí.
Já věděla, že jsme tu neměly chodit.
Začíná hrát hudba.
Pódium je od nás daleko a přes desítky a desítky lidí nejde rozeznat postavy nahoře, ale zní to moc dobře, jdeme tedy k davu si zatančit a doufám, že ty dva už nepotkám ani neuvidím.


Po třech písničkách začne hrát pomalejší melodie a mnozí si jdou zpátky sednout a mně bohužel neujdou dvě postavy pár metrů od nás.
Mohla jsem tušit, že se dali dohromady.
Stojím, jako opařená a nedokážu rozumně myslet, co dělat.
Tančí spolu.
V objetí.
Víc vidět nepotřebuju.

Stojím u baru, abych objednala pro mě a Anet pití, samozřejmě colu.
Snažím se neposlouchat pomalou písničku se zamilovaným textem a už vůbec se neotáčím k místu, kde tančí oni.
Za barem jsou jenom dvě barmanky, ale kdyby to šlo rychleji, nestěžovala bych si.
,,Co to bude?"
Ach ne.
,,Objednám si, až budu na řadě"
Kde má svou přítelkyni, ted už jsem si naprosto jistá, že je jeho přítelkyně a o tohle přece Viktorii celou dobu šlo.
Získat si jeho srdce.
Alexe.
Jen tak stojím a mám chuť odejít, ale Anet čeká na pití, sakra.
,,Odpoledne jsem něco slíbil, zvu Tě"
,,A Viktorii to vadit nebude?"
Usmívá se a myslí si snad, že si dělám legraci?
,,Budete si přát?"
Jsem na řadě.
Alex mě předběhne.
,,Dvě coly, prosím"
Podává barmance peníze a po chvilce, kdy tam jenom stojím a snažím se z hluboka dýchat,
se na mě celou dobu dívá.
,,Děkuju za to pití"
Přebírám skleničky s colou a utíkám ke stolu k Anet.

,,Celou dobu byl otočený k Tobě"
Anet nás pozorovala.
,,Ale tančil s Viktorii, to jsem zase viděla já"
,,To přece hned nic neznamená, dobře, přišel s ní, ale obě moc dobře víme, jak se všude vetře a nedivila bych se, kdyby mu nedala na výběr ani"
Tohle mě pobaví.
,,Takže s ní tančil nedobrovolně?
Násilím?"
,,Míšo, koukala jsem, jak na tebe celou dobu upíral oči"
,,Nepůjdeme raději tančit?"

Zbytek večera se snažím na něj nemyslet a štěstí mi možná začalo přát, protože ho mezi davem celou dobu při tanci s Anet ani nevidím.
Po dvou hodinách končí poslední učinkující kapela a Anet se mě ptá
,,Dáš si ještě něco?
Teď zajdu na bar já"
Aspoň se zajdu projít ven, je tady velké horko.
Odcházím ze sálu.
Otevřou se dveře od chlapeckých WC.
Abych neměla opět srážku se dveřmi, jako posledně, udělám krok vedle a chci pokračovat dál v cestě, kdyby..
Mi do cesty z WC nevstoupil Alex..
Podíváme se na sebe a já znejistím.
Proč je to vždycky takové trapné, stát mu tak na blízku a nevyhnout se mu pohledem?
,,Ty už odcházíš?"
Mlčení pochopí asi jako souhlas a udělá něco, co bych nikdy nečekala.
Jeden krok nás od sebe dělil.
Jeden krok.
Naprosto omámená jsem zůstávala stát a on tenhle problém vyřešil.
Objal mě.
Než jsem si stačila uvědomovat, co se právě děje..
Byla jsem v jeho nádherné náručí.
Zavřela jsem oči.
Říká se tomu cítit se, jako v sedmém nebi?
Jestli ano, tak jsem právě v nebi.
Vnímala jsem pouze hudbu a jeho náruč.
Po asi deseti krásných sekundách se probírám a odtahuju se z jeho objetí.
Otáčím se a tam stojí Viktorie..
Stojí a vraždícím pohledem mě probodává.
Nemířím ven, jak jsem měla původně v plánu, ale zpátky za roh, ke stolu, k Anet.


,,To jsi nebyla dlouho venku"
,,Já venku nebyla.
Já.."
Anet vidí, mé třepající ruce.
,,Co se stalo?"
,,Nemůžu to teď ze sebe dostat, ale až budu moct, vysvětlím ti to, promiň, teď musím domů."
Anet mávne rukou.
,,Jak musíš domů?"
Už tak mám velký knedlík v puse a říkat něco víc je nad mé síly.
Tentokrát opravdu utíkám co nejrychleji k šatně, abych byla co nejdřív pryč.
Doma.

Nemohla jsem jen tak s klidem říct Anet
,,Nevím, jak se to stalo, ale my se objímali"
Vždyť já sama to nechápu.
Jak by to pochopila ona.
Tohle se mi tentokrát nezdálo.
Ono se to stalo.
A Viktorie celou dobu stála za námi a viděla nás.
Mám problém a to velký.
Je tma.
Padají kapky deště, ale já se nezastavuju, abych si zakryla třeba kapucí od bundy, rozepnutá nejrychlejším krokem jaký dokážu mířím domů.

Doma si to stále nedokážu vysvětlit.
Jak bych jenom mohla.
Celé dva měsíce ho nevidím, sním o našich dotecích, polibku, o tom,
že jsme my dva.
Dneska ho vidím s ní.
Snažím se smířit se s tím, že je s ní a on udělá to, co udělal.

Ležím ve své bezpečné posteli a mé myšlenky převálcovává únava a touha po něm.
V hlavě se mi stále objevuje jediný moment, který z dnešního dne zůstal.
Zavírám oči a čekám na přicházející sen.
Můj sen.

Můj milovaný rybník, který je milovaným i Alexův.
Začíná se stmívat, ale já se tady cítím tak bezpečně a uvolněně.
Cítím Alexe.
Stojí za mnou.
Cítím jeho vůni.
Pomalu se otáčím.
Přichází až ke mně a chytne mě za ruku.
,,Ani nemáš tušení, jak jsem se těšil, až Tě uvidím"
Pustila jsem svou ruku.
,,Neměl ses vracet, měl jsi zůstat v Praze"
Znovu proplítá, tentokrát obě naše ruce a upřeně se mi dívá do očí.
,, Vím, že jsi čekala, kdy se vrátím a přála si to"
Nemůžu mu odepírat pravdu.
,,Tohle je naše kouzelné místo, kde můžeme být sami, jen my dva, nepředstírat naše city, nelhát si, tak buď tady semnou a věř mi, prosím"
Obejme mě.
,,Jsi nádherná a vždy pro mě nádherná budeš"
Z největší blízkosti, jaká mezi náma ještě nikdy nebyla odpovídám
,,A ty jsi Alex Deer a vždy jim zůstaneš"
Moje slova ukončí pusou.
Nevinnou, ale přesto nejkrásnější pusou.















 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Chenda Chenda | E-mail | Web | 25. dubna 2014 v 8:52 | Reagovat

Dostal jsem se ku tomu až nyní a i tak ještě chvilku potrvá, než ti odepíši :-(

Mám teď moc práce...

2 Sidney Sidney | 27. dubna 2014 v 8:01 | Reagovat

Já sice nečetla druhou kapitolu, ale četla jsem první a taky komentáře. Myslím si, že ten dlouhý komentář se spoustou rad,(nebudu jmenovat) byl dost drsný. Pro mě osobně je důležitý ten příběh, to jádro celé povídky a je mi jedno, že je to napsáno třeba gramaticky špatně. Na můj blog chodí pouze 3 lidi a ty dvě jsou kamarádky. Mě se to líbí ať je to napsané správně nebo špatně a klidně to vytroubím do světa :-) :-) :-)

3 Sidney Sidney | 27. dubna 2014 v 8:40 | Reagovat

[2]: tím že ne můj blog chodí s lidi tím sem chtěla nznačit že taky píšu a vím jaký to je kritiku beru se ctí ale někdy je to nepříjemné zvláště pokud je dlouhá jako ta zmíněná

4 Tea Tea | Web | 30. dubna 2014 v 17:21 | Reagovat

[1]: Děkuju a v pořádku, já měla počítač imo provoz a až dneska jsem dostala nový, takže jsem tu několik dní bohužel nebyla.

[3]: Mě se ten dlouhý komentář nedotknul, vzala jsem si z něj to, co je pro mě důležitý a gramaticky se snažím psát správně už hodně dlouho, takže tohle mi problém nedělá :) Na příběhu si zakládám i já samozřejmě :) Děkuju snad si najdeš čas i pro tuto 2.kapitolu příběhu :)

5 Chenda Chenda | E-mail | Web | 6. května 2014 v 22:52 | Reagovat

[2]: Když už, tak mě jmenuj, nemusíš o mě šeptat za rohem :P To, že jsem považován za blbce se mi stává často. Kritika taky, ale asi spíš proto, že lidi moc kritiku nechápou. Nebo ji nechtějí přijmout. Alespoň tak mi to přijde.

Protože když já něco kritizuji, tak se snažím poukázat na chyby, kterých se onen člověk dopouští, a na které já stačím, abych je postřehl. Proces s tím spojený je nazýván učením a měl by být celoživotní součástí života.

Abych řekl na povzbuzení, když jsem vydal svoji první povídku, byla to taková sra*ka, že jsem nad tím později kroutil hlavou. Jeden člověk mi napsal víc jak stránku kritiky a bylo to pro mě opravdu těžké. Věřil jsem, že to dílo je dobré.

A hned druhé vydané dílo (co jsem se chytil rad onoho člověka) šlo na web mezi nejlepší práce. Rozdíl nebyl v tom, že bych psal lépe, ale že jsem se vyvaroval příběhových, gramatických a faktických chyb. Takže pakli bereš moji kritiku jako tvrdou, vez, že kdyby mi tenkrát ten kluk napsal, že je to dobrý, aby mě neranil, psal bych sra*ky doteď. A to tady Tea píše o dost lépe, než jsem psal já... O to větší potenciál dostat se dál má.

A abych řekl k dílu, je vážně o mnohem lepší. Teď stačí psát a psát a dřív nebo později už v díle bude chyb míň a míň, až úplně vymizí. Jde jen o to číst pro slovní zásobu..., psát pro rozvíjení nápadů a tvořivosti a pak prostě brát si k srdci to, co mě může pomoci.

6 Tea Tea | E-mail | Web | 6. května 2014 v 23:43 | Reagovat

[5]: Já si z tvé polo kritiky vážně hodně vzala, teda pokusila jsem se, protože mi šlo o to nemít tam tolik nebo nějaké gramatické chyby, držet se času a postupného obsahu. Jsem vděčná a potěšilo mě, že sis našel vůbec čas si to přečíst a napsat mi tady svůj názor. Opravdu moc děkuju za podporu a snad Tě třetí kapitolou nezklamu.

7 Chenda Chenda | E-mail | Web | 8. května 2014 v 17:39 | Reagovat

[6]: Už se těším :-) Kdy vyjde?

8 Tea Tea | E-mail | Web | 9. května 2014 v 20:37 | Reagovat

[7]: Tak to abych řekla pravdu, tak nemám momentálně tušení, protože se mi toho ted nahromadilo tolik, že zatím žádná inspirace ještě nepřišla, hodně akcí a tím pádem hodně článků a reportáží, ale určitě se na to během května vrhnu :) Díky moc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama