Stal ses andělem?

9. dubna 2014 v 9:26 |  Má snaha o psaní
Má v pořadí druhá povídka,
která je velmi citlivá a nepsala jsem ji v moc dobré náladě,
tak se omlouvám ale celé toto téma je pro mě moc citlivé, původně jsem ani nic napsat nechtěla.
Budu ráda za každý Váš komentář a ohodnocení povídky :)




Po týdenním výletu se vracím domů.
Co se doma dělo, mezitím co jsem nebyla doma, nemám tušení,
má momentální situace bez mobilního telefonu, kdy mi byl ve škole před dvěma týdny ukrazený, mi nedovolil být s mamkou v kontaktu, když jsem na týden odjela pryč,
ale pro případ nouze jsem tu číslo od mé kamarádky-spolubydlící nechala.

Odemýkám dveře, řvu z chodby
,,Halooo, jsem doma."
Ticho.
Mamka věděla moc dobře, že se dnes v pátek vracím domů.
Uložila jsem své boty tam, kde vždycky a šla se jako první podívat do kuchyně.
Vše pořád stejné, ale kde asi mamka může být?
Mé oči se střetávají s bílou obálkou, která leží na stolku, vedle ledničky.
Dlouhá obálka.
Co to může být?
Pomalu ze zvědavosti otevírám a rozkládám složený papír.
První, co mě pohltí do očí, dědova fotka.
Ne, ne, ne.
To nemůže být pravda.
Se strachem a bolestí, která se mi v jediné sekundě nahromadila nejvíc v mém těle, duší, hlase, srdci, čtu nahlas řádky, které se mi začínají slzama rozmazávat, ale stále dokola je čtu, abych tomu mohla snáz uvěřit, ale i tenhle pokus je v této beznadějné chvíli nereálný.

,,S lítostí oznamujeme, že pan Rudolf Vítek v krásně prožitém věku 69 let nás opustil dne 4.1.2011"
Spadnu na zem.
Klečím na zemi.
Slzy mi proudí, chce se mi řvát, rozbíjet, nenávidět.
Cokoliv, jen, abych tohle nemusela číst.
Aby se tento okamžik smazal, nestal..

Klíče ve dveřích, utíkám do chodby a v mžiku, kdy se otevřu, dostanu zoufalý záchvat
,,Proč to nevím?
Proč se to dozvídám, takhle z debilního dopisu?
To jsem neměla ani právo se to dozvědět a moct přijet domů dřív?
Přijela bych, okamžitě, kdy bys mi to zavolala!
Já tomu nemůžu uvěřit, já vnučka a nedozvím se to mezi prvníma??"
Mamka na mě vyjeveně kouká, když mě rázem zarazí
,,Co tu po mě řveš?
Vzpamatuj se!
Neměla jsem ti to jak zavolat, když sis nechala ukrást mobil a na to číslo, cos mi tu nechala se nedalo dovolat."
To ti tak budu věřit, prostě jste mi to nedali vědět, nikdo z Vás!"
Sebrala jsem si své boty a utíkám pryč z bytu.
Tady být nechci, nemůžu, nechci!!!

Do večera se mi nechce nic jiného než brečet..
Můj děda.
On byl vždycky ten, který stál celý život při mně.
Když byli všichni proti mně, proti tomu, jak vypadám,
babička byla od dětství ta, která upředňostňovala mou starší sestru,
ale děda ne.
Nikdy nedělal rozdíly.
Když byla rodinná oslava a začali do mě narážet,
děda byl ten, kdo řekl
,,A dost, je to pravda..."
Vybavila se mi naše poslední společná chvilka na mém nejoblibenějším místě, kde mi řekl, jak mu celý život připomínám prababičku, jeho maminku.
Postavově, ale hlavně chováním..

To bylo ještě v létě, pár dní na to, ho odvezli do nemocnice.
Ze začátku první měsíce byly ještě dobré, věřili jsme, že se z toho děda dostane.
Potom ho převezli a šlo to z kopce dolů.
Naposledy jsem ho navštívila o Vánočních prázdninách.
Tolik toho teď lituju!
Neměla jsem nikam jezdit, měla jsem zůstat doma!
Kdybych neodjela..
Byla ještě s ním.
Neopustila ho.

Je pozdě večer.
Vrácím se zpátky domů.
Léhám si do postele.
Nic necítím.
Slzy proudí z mého těla, z mé duše.
Zavírám oči.
Silou držím polštář.
Dědo.

Jedu tramvají.
Nevím kam jedu ani proč.
Naproti sobě na sedadle zahlídnu známou tvář.
V rychlosti se za jízdy zvedám a sedám si na protější sedadlo.
Otáčím hlavou na pravou stranu a je to pravda.

,,Dědo???
Co tu děláš?
Ty jsi neumřel!"
Zasměje se a klidně odpovídá
,,Umřel, to víš, že umřel, ale jsem tady, abych Tě viděl"
,,Dědo, nesmíš odejít, prosím zůstaň tady semnou."
,,Víš, že to nejde.
Odešel jsem, ale pro Vás tady budu,
ale dnes mě naposled vidíš."
,,Cože? To mi nesmíš udělat,
musím Tě ještě vidět, dědo, prosím"
,,Neplač, jsem tady, abych se s Tebou rozloučil a ty nebyla smutná, ano?"
,,Já to nezvládnu, strašně mi chybíš"
Obejmu dědu.
,,Ale zvládneš, jsi moc šikovná a já Ti věřím."
Postaví se, ze sedadla a mačká tlačítko na otevření tramvajových dveří.
,,Dědo, prosím"
Naposled se mým směrem usměje a zmizí.
Navždy zmizí.

Probouzím se.
Byl to sen.
Viděla jsem dědu.
Každé jeho slovo si pamatuju.
Co to mělo znamenat?
Byl doopravdy děda a chtěl se semnou vážně rozloučit, nebo
pouhý výplod z mé fantazie a následkem toho všeho, co se stalo?
Vážně neodešel a bude se na nás a na mě dívat?
Když budu potřebovat pomoct, poradit, rozhodnout se,
kouknu na nebe, kde bude děda, který mě v tom nenechá?
Ano.
Věřím tomu.
Nenechal by mě tady samotnou, ani nikoho dalšího z rodiny.
Stal se z něj anděl.
Můj strážný anděl.
Už ho nikdy neuvidím,
ale ucítím ho,
pokaždé, když bude při mně stát.
Jako doteď.



Tahle písnička mě inspirovala a dodala odvahu sepsat tuto povídku.
Ty slova jsou úžasná.
I když nejsem na takový style hudby a hip-hop,
tak tahle písnička mě před dvěma dny po jediném refrému dohnala málem k slzám.
A já začala uvažovat, zda bych měla tuto povídku napsat, nebo ne.
Nakonec jsem tak dneska učinila..
Určitě si ji poslechněte :)


,,Jsou tu všude
a chrání Tě dál.
Nejsou vidět,
i když by sis to přál.
Andělé, co tě ochraňují.
Jsou to lidi, stejně jako my."








 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Em Zet Em Zet | Web | 9. dubna 2014 v 11:15 | Reagovat

Také doufám, že se z mé babičky stal anděl :)

2 royalcreation royalcreation | Web | 9. dubna 2014 v 11:49 | Reagovat

...neskutočne dojímavé (alebo som len ja taká precitlivelá :D)- ale naozaj, perfektne napísané :) ;)

3 Tea Tea | 9. dubna 2014 v 12:23 | Reagovat

[1]: Určitě ano :) Stačí tomu věřit :)

[2]: Děkuji moc, já jsem taky takhle přecitlivělá, zřejmě to z té povídky jde poznat :D Ale jsem ráda, že se líbí :)

4 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 9. dubna 2014 v 14:06 | Reagovat

Sice smutné, ale napsané dobře. Asi každý z nás má nějakého svého strážního anděla, se kterým bohužel může mluvit jen ve svých snech.

5 Tea Tea | Web | 9. dubna 2014 v 20:15 | Reagovat

[4]: Děkuju moc, no bohužel ne s každým můžeme ve snech mluvit a být, ale zajímavá otázka, jestli je to zařízené tou osobou, že se s námi prostřednictví snu chce vidět a nebo to můžeme brát pouze za sen a nic víc v tom nevidět :) To zřejmě záleží na tom, jak kdo to bere :)

6 Lela Lela | E-mail | Web | 10. dubna 2014 v 14:49 | Reagovat

Ahoj,nominovala som ťa do tagu (: http://lelaland.blog.cz/1404/10-faktov-o-sebe

7 Sidney Sidney | 27. dubna 2014 v 7:09 | Reagovat

Kéž by i můj táta se mnou mluvil ve snu ale když je mi nejhůř cítím se jako by mě hlídal :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama