Dívka ze dvou světů

26. května 2014 v 10:06 | Tea |  Má snaha o psaní
Po delší době jsem se pustila do další mé povídky tentokrát inspirovanou tématem týdne což je dnes poslední den Svět za zrcadlem.
Povídka je trošku šílená a zfantazírovaná, ale svět za zrcadlem nemůže přece být reálný, nebo skutečný, tak proč by tahle má další povídka měla být taky skutečná?
Pokuď budete chtít zanechat jakýkoliv váš názor na povídku, směle do toho a taky pokuď by vás zajímalo a chtěli byste vědět, co dalšího by dívka, hlavní hrdinka ze dvou světů prožívala, napište mi to tady pod povídku taky, ráda uvidím, zda by druhý díl povídky měl vůbec cenu pro někoho psát :)

Prásk.
Lehla jsem si na posatel a svůj obličej zakryla do polštáře.
Bylo to tu zase.
Opět samé urážky, nadávky a posměch od ostatních.
Nikdo mě nikdy nepříjme, takovou jaká jsem, nikdy nebudu taková, jaká bych si sama přála být.
Každý den a každý večer sedím na parapetě mého okna, koukám na hvězdy a ptám se jich, proč jsem se narodila taková, jaká jsem, proč nemůžu být, jako ostatní holky v mém dospívajícím věku?
Dneska se opět na mě všichni dívali s pohledem, který moc dobře znám.
Maminka se každý večer trápí, jak by mi strašně chtěla pomoct, ale neví jak.
Co pro mě může udělat, abych byla šťastná, jako jsou ostatní holky, jenže moc dobře ví, že s tímto problém nic udělat nemůže.
Vzala jsem skleničku položenou na mém stolku vedle postele a postavila se naproti mého zrcadla u skříně.
,,Nechci už takhle vypadat, nechci dál ubližovat mamince"
Řvu na sebe v zrcadle a zlostí hodím skleničkou.
V sekundě se mé několika leté zrcadlo změnilo na milion malinkých kousků a já nedokážu nic jiného než sedět na zemi s dlaněmi zakrývající mé uplakané oči plné smutku a bolesti.
Najednou i přes mé zavřené okno jsem cítila, jak mi v pokoji proudí vítr, jako tornádo a já si nestačila držet vlasy a s vytřestěnými oči pozorovala, co se děje se střípky, které ještě před chvíli ležely všude na zemi.
Vracely se zpátky na původní místo.
Zamotala se mi hlava a já přestala vnímat zbytek dění.
Otevírám oči a cítím se, jako bych měla zlomené všechny kosti v mém těle.
Na nebi místo hvězd jasně žluté slunce a já jsem se asi zbláznila, nebo jsem na té zemi usla a probudila se až ted, ráno.
Zvednu se ze země, ale v mém pokoji neležím.
Rozhlížím se kolem sebe a vidím samé zelené stromy a velkou zelenou louku, na které právě ležím.
,,Kde to jsem proboha?"
Nikdo kolem mě není a já se začínám vážně brát, co se stalo a hlavně kde jsem?
,,Ve svém druhém životě."
Otočím se a spatřím pohledného kluka, ale neznámého, nikdy v životě jsem ho neviděla.
,,Prosím? A ty jsi vůbec kdo?"
,,Promiň, já se nepředstavil. Tvůj anděl strážný, těší mě."
,,Já se bouchla do hlavy a tohle se mi zdá?"
,,Ne, řekněme, že několik let jsem Tě prostřednictvím tvého kouzelného zrcadla sledoval, jak se trápíš a potom při rozbití zrcadla jsem dostal příležitost splnit tvé přání a dostat Tě do tvého druhého života."
,,Ale já to nechápu, kde jsme?"
,,V Anglii, jsi to pořád Ty, ale v druhém těle."
,,Panebože, já mám jinačí tělo? Já umřela?"
,,Ne, ne, špatně jsi to pochopila, jsi to ty Šárka, máš své tělo, ale vypadáš jinak, prostřednictvím zrcadla ses změnila, splnilo se ti, že chceš vypadat jinak, jsi krásná, byla jsi pořád krásná, ale takhle nejsi jen uvnitř, ale i na povrch."
,,Ale proč jsem v Anglii, kde je moje máma, moje bývalá škola a Brno, město kde žiju?"
,,Opět na konci tvého zrcadla, ale musím Tě varovat."
,,Před čím mě varovat?"
,,Pokud budeš přes zrcadlo, tvé kouzelné zrcadlo cestovat a někdo Tě uvidí, může se stát, že zůstaneš navždy pouze v jednom tvém světě a už se nikdy nebudeš moct vrátit zpátky do toho druhého."
,,Super, mizím zpátky domů, protože pokud jsem celou noc strávila tady, máme musela zešílet strachy!!"
,,Neboj, tam je noc, ale tady teprve ráno, čas se ve tvém prvotním světě zrychluje pomalu, takže klidně můžeš zůstat tady a víc se porozhlínout po svém druhém světě"
,,Ale já tady zůstat nechci, já chci svou mámu!"
,,A opravdu chceš dál vypadat a žít ten život, jaký jsi žila nešťastný?"
,,To tady mám zůstat, už nikdy nevidět svou mámu a být tady úplně sama?
Ne, to nikdy nedovolím, to nechci!"
,,To nikdo neříká, můžeš tady chodit do školy, mít přátelé a být šťastná a mezitím cestovat zpátky domů, kde tě, ale nesmí nikdy vidět tvá máma v zrcadle, jak se objevuješ, nebo mizíš"
,,To vážně můžu? Jediný problém je, aby mě nikdy v životě nikdo neviděl v zrcadle?"
,,Ano, protože tím pádem by se kouzlo zrušilo a ty by ses nemohla už vrátit a tím pádem bych navždy zmizel i já."
Koukala jsem po parku v Anglii a zamyslela se nad tímto šíleným, ale zároveň úžasným nápadem, jak žít normální spokojený život, po kterém jsem celý život snila.
,,A celou dobu budeš semnou?"
,,Ne, jen když budeš na mě myslet, tak se objevím a budu ti pomáhat to vše zvládat, hlavně nikdy nezapomeň, když tady je den, tam je noc a naopak."
,,Takže do večera tu dneska můžu zustat?"
,,Jasně a to, že ti budu pomáhat, jsem myslel vážně, takže co kdybychom začali tím, že bych tě provedl krásným Londýnem, ukázal ti tvůj pokoj a školu, kterou můžeš navštěvovat?"
,,Pořád mám strach, jestli se mi to opravdu jen nezdá a já nejsem cvok, který patří do blázince, ale.."
,,Neboj, to nejsi a jinak říkej mi Sebastiane, jsem jen pouto mezi tebou a zrcadlem, ale dokuď je zrcadlo celé a kouzlo funguje, tak jsem Sebastián a prostě využíj šanci, kterou nemůže mít každý, ale ty ji dostala a ještě jedna věc, věř mi, ano?"
,,Dobře, nevím proč, ale intuice mi říká, že pro začátek.. věřit ti můžu, Sebastiane."
A tak začalo mé první ráno v mém druhém světe, v Londýně, tisíce kilometrů od Brna, ale zanedlouho budu zpátky i tam, v Brně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sidney Sidney | 3. června 2014 v 6:14 | Reagovat

pekny napad

2 Tea Tea | Web | 4. června 2014 v 12:00 | Reagovat

[1]: Děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama