Ztracený den

31. srpna 2014 v 20:08 | Tea |  Má snaha o psaní
Nedělní večer a s ním chuť opět psát, tentokrát je další bezvadné téma, kterého by byla škoda promarnit, protože vzpomínky jsou nejcenější věc, co máme.
Takže snad se Vám dnešní řádky budou hezky číst a můžete potom zkusit hádat, jestli jde o fiction povídku nebo ze života :)





13.8.2008
Podívala jsem se nahoru na zeď, když mamka znovu zakřičela bolestí a já se vylekaně koukla zpátky na mamku a naší sousedskou tetu, která pomáhala udržet mamčiné nohy stát a vydržet než přivolaná sanitka konečně dorazí k našemu domu a mamka bude i s mým skoro už narozeným bráškou v pořádku.
Od silnějších bolestí a zároveň přivolané pomoci uběhlo snad poprve nejdelších patnáct minut v mém životě, když jsem s oddechnutím zahlídla z okna přijíždějící sanitku a my mohly pomalu před dům, kde si mamku už vzali do své péče a my se rozloučily aniž by mamka znovu nezapomněla naposled připomenout ,,buď v pořádku a zítra přijedete mě a prcka navštívit ano?"
Už po několikáté za dnešek jsem kývla hlavou a zmizla v našem domě.

Na hodinách ručička ukazovala přesně 14:00 odpoledne, usedla jsem ke svému půl roku novému pc a začala vyhledávat na icq kontakty mých kamarádek, které jsem musela okamžitě seznámit s novou situací a upozornit, že už můžou k nám přijít zahrát si karty a počkat než půjdeme ven s ostatníma.
Volný dům máme do večera, než otčím přijede z odpolední mě jen zkontrolovat, že jsem doma a neponocuju nikde, můžu být ráda, že vůbec v patnácti nemusím tvrdnout u babičky, ale můžu zůstat poprvé sama v celém domě.

Během půl hodinky dorazily tři kamarádky, karty a občerstvení jsem stihla v kuchyni nachystat a holky byly nadšené, že potom půjdeme oslavit narození bratříčka.
Seděly jsme u stolu, skončila právě třetí hra, kterou jsem prohrála zrovna já, musela jsem vypít celou skleničku čisté vody s pepřem, abych splnila podmínku pro další hru a zeptala se holek: ,,Nevíte, jestli teda kluci koupí něco na to zapití nového člena rodiny? Mám u sebe jen dvě stovky, co mi tu mamka nechala, tak ať to není nic drahýho.."
Bára se na mě podívala: ,,Neboj, do dvou stovek se vejdou, psala jsem jim to, až napíšou, že to maj, tak půjdem za nima někam sednout."
Byl problém, aby to koupila některá z nás, protože holky byly nejstarší ode mě, ale plnoleté taly ještě nebyly, tak museli pití zařídit kluci.

Nejlepší nápad byl, jít se projít do našeho lesa, který se nachází necelých deset minut od domu, tam jsme našli vzdálenou lavičku a já poprvé spatřila láhev, kterou kluci koupili.
,,Aha, tohle jsem ještě nikdy neměla, Lunas vodka, je k tomu něco na zapití, že jo?"
,,Tady máte džus, kdo začíná?"
Pája se začala smát: ,,Začíná, ten kdo slaví, takže prosím tady máš flašku."
Vzala jsem vodku do jedné ruky, džus do druhé, když mi zapípal mobil, rychle jsem vodku položila na zem, abych mohla nahlas přečíst úžasnou novinu: ,,Kubíček je na světe, přesně v 15:30 se narodil.
,,Tak to už musím. Na Kubíka!"
Napila jsem se nejprve džusu, vodky a znovu džusu a podala flašku dál holkám vedle mě..

Tma, ticho, nikdo nikde a pořád se mi chtělo jen spát, oči protestovaly a já neměla sílu jim vzdorovat.
V hlavě prázdno.
Žádné nejmenší tušení, co se to se mnou děje, je noc a spím doma asi, ale kde je otčím a byl tu vůbec?
Proč nemůžu pohnout ani rukou? Proč jsem tak zesláblá?
Tak hrozně divný pocit, jaký jsem ještě nikdy neměla.
V hlavě naprosté prázdno.
To ticho mě děsilo, ta prázdnota mě děsila.
Jsem mrtvá?
Proto nemůžu otevřít oči, ani pohnout rukou?
Co se stalo, proč jsem zemřela?
Snažila jsem se vybavit si, co se stalo, ale nic.
Jsem uvězněná v mém těle, které odmítá se mnou komunikovat a vůbec nevím kde jsem a co se se mnou vlastně děje.
Ten pocit, jsem v nebi nebo v pekle?
Příjdu sakra na to, proč nemůžu otevřít oči a proč je mi tak divně?

,,Pamatuješ si, jak se jmenuješ? Víš, kde jsi? Jsi vzhůru?"
Hlas se snaží mou mysl probudit, ale točí se mi vše.
Nic nevím, nic nechápu, vidím všude jen samou tmu.
Pomaličku se pokouším přinutit víčka trochu pootevřít a někdo u mě stojí, ale kdo to je a proč jenom ležím a nemůžu se hýbat?
,,Měla jsi štěstí, tys nám teda dala."
Ty slova patřily určitě mně.
Tma opravdu je a místo, kde jsem a kdo na mě vůbec mluvím naprosto nepoznávám.
Všimnu si kapačky v mé natažené ruce.
Proto ta nehybnost.
,,Kde to jsem?"
Mladý hlas se usměje a s klidem odpoví: ,, V nemocnici, ale budeš v pořádku, je noc, dlouho jsi spala."
,,Mám sucho v krku, můžu dostat napít?"
,,Ještě ne, až ráno, pokud se ti znovu neudělá zle."
Zle?
Ráno?
Proč nejsem u sebe doma, ve své posteli??

Zavírám oči a ocitám se opět v divném tmavém a tichém světě plného prázdna.
Opravdu jsem si připadala, jako někde v cizím světě, mrtvá.
Chtěla jsem něco vědět, cokoliv, ale nic mi nefungovalo, nechtělo.
Trvalo to celé hodiny.
Znovu jsem se pokusila otevřít oči a naproti sobě jsem spatřila prosklené okýnko, kde seděla sestřička.
Otočila jsem hlavu na pravou stranu, kde byl balkón.
Doma nejsem, balkón ve svém pokoji nemám.
Byla jsem tam sama.
,,Dobré ráno, slečno, nedělá se Vám zle? Volal přítel Vaší maminky, všem jste pěkně dala, maminka leží po porodu v porodnici a vy provede tohle, to na Vás nebude Váš narozený bráška pyšný, až mu to budete vyprávět."
Kdybych věděla, aspoň co, vyprávět..
,,Dneska Vás můžeme možná propustit domů, zatím si dejte pyškoty s čajem a po vizitě se uvidí, co s Vámi."
,,Děkuji."
Na víc se nezmůžu.

Ležím a vše kolem mě je tak cizí.
Mám brášku, u nás byly holky, šli jsme potom do lesa..
Vše, co se mi začíná vybavovat.
Sestřička mi ještě pustí televizi, než bude vizita, ale místo televize se mi chce brečet.
Paní doktorka mi příjde oznámit, že bych mohla jít domů, ale je tu problém.
Nemůže mě nikdo vyzvednout, jelikož má matka je v porodnici a její přítel není můj zákonný zástupce..
Musím zůstat v nemocnici dokud nepropustí mamku z porodnice.
Snažím se dát si dohromady dny..
Co byl včera za den..
Pondělí? Ne, úterý.
To znamená, minimálně do pátku tu ještě musím být?
Co budu dělat?
,,Paní doktorko, proč tu jsem?"
,,Vy si nic nepamatujete? Ani se Vám nedivím. Večer Vás přivezla záchranná služba s otravou alkoholem, měla jste v krvi 2,5 procenta alkoholu, můžete být ráda, že Vaši kamarádi stihli zavolat brzo."
Mí kamarádi? Ale proč museli volat sanitku?
Vzpomněla jsem si na textovou zprávu, že Kubíček se narodil v 15:30 odpoledne.
Dál nic.

Na druhý den odpoledne jsem dostala možnost se vše konečně dozvědět.
přišla Bára, Pája i Míša.
Vypadala jsem hrozně, musela jsem se pořádně osprchovat a dvakrát umýt celé vlasy, protože pokaždé, co jsem si dala vlasy k nosu, dělalo se mi špatně, aniž bych věděla, proč mi tak smrdí.
Holky se cítily provinile, co se stalo, ale já nechápala pořád, co se sakra stalo.
,,Ty si vážně nic nepamatuješ?"
,,Ne, Barčo, vůbec nic, je mi hrozně."
,,A chceš fakt všechno vědět?"
Nadechla jsem se a kývla hlavou..
,,Některé věci ti můžeme i ukázat, když budeš chtít, ale jestli na to nejsi připravená, tak bys to radši vidět neměla.."
Bála jsem se vůbec ještě něco promluvit, jaký strach mě polil v žaludku.

,,Pořád jsi na té lavičce chtěla pít tu vodku, tak jsme ti v tom nebránily, byla jsi v pohodě celou dobu a pak najednou, že už teda půjdeme pryč a tys nemohla ani chodit, pořád jsi padala, tak jsme Tě drželi z obou stran, ale i tak jsi nedokázala vůbec stát na nohou a pak jsi spadla na kámen, tak ti trochu tekla krev z hlavy, kluci ti to ošetřili a pomohli nám s tebou k tobě domů.."
Zírala jsem s otevřenou pusou a nezmohla se na jediné slovo.
,,U tebe jsme odemkly tvýma klíčema a myslely, že Tě uložíme do postele a prospíš se z toho, ale začalo se ti dělat zle."
Pořád jsem byla mimo a nic o tom neměla nejmenší tušení.
,,Nejprve jsi pozvracela celý koberec, potom postel i zeď, musely jsme tě celou svlíknout a dostat Tě do sprchy, ale tam ses taky bouchla do hlavy, tak jsme tě rychle umily, daly ti něco na sebe a napsaly dopis Tvému otčímu, že se omlouváme, ale že jsme tě takhle přivedly, ale zase jsi zvracela a nechaly jsme otevřené dveře, tak nás zahlídla Vaše sousedka a řekla nám, ať okamžitě zavoláme sanitku, že bys mohla i umřít."

Panebože..
Nevěděla jsem vůbec, co na to mám odpovědět.
Holky vzali telefon a ukázali video, kde se snaží mě držet po cestě z lesa, ale pořád jen padám..
Můj pád přímo na kámen, můj řev a smích, vše a všude já sama..
Styděla jsem se.
Bylo to, jako bych koukala úplně na někoho cizího, neznámého.
Vše se mi ztratilo.
V mé hlavě, v mém těle.
,,Ty další videa a fotky raději nechtěj vidět, seš tam ve srpše, když tě sprchujeme a padáš do vany, kluci si neodpustili to natáčet."
To snad né.
Udělalo se mi zle, ze sama sebe.
Holky odešly a já se vrátila zpátky do pokoje, přemýšlet nad vším, co jsem se právě dozvěděla.
Jak se tohle všechno mohlo stát..
Proč jsem vše ztratila?
Celý den ztracený, celý večer a noc.
Bála jsem se, že už neexistuju, že jsem umřela, ale vlastně tak na půl ano.
Tohle všechno se dělo, když já bylo mimo svůj mozek a mimo své tělo.
Nebyla jsem, to já.
13.8.2008 pro mě neexistoval.
Nikdy existovat nebude.
Kubíček bude každý rok slavit narozeniny, svůj první den na tomto světě a já o něj přišla.
Celý život žít se svědomím, co jsem provedla a přitom ztratila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama