Rána do duše

28. října 2014 v 11:20 | Tea |  Má snaha o psaní
Už druhý víkend, druhý pátek a druhou sobotu jsem strávila doma a je mi z toho na nic.
Jsem živý člověk, který musí mít kolem sebe své lidi, zábavu, dobrodružství, zážitky a samota je můj nepřítel.
Jsou prázdniny a já se je prosedím doma u psaní článků, je to boží psát články, ale mít skvělejší náladu a skvělejší motivaci.
Sebrat se, nastoupil do dálkového autobusu a směr..Tak jdeme na nový příběh, kde mi byl vzorem jeden hodně zajímavý obrázek z klubu snílků, pocity, které jsem z něj měla, musela přenést do příběhu.





Řekla si, kéžby se nezklamala, kéžby poznala hned jeho pravou tvář, kéžby ho nikdy nepotkala, nemusela by udělat rozhodnutí, které je nucena právě uvělat.
Kéžby, slovo, které nic nezmení.

Od malička byla pro všechny jen přítěž, nikdo ji nebral vážně, nikdo neviděl, co má v očích, to dobro a neskutečnou lásku, štěstí, které chtěla dát všem.
Pořád doufala, že jednou příjde ten, kdo to v jejich očích uvidí a zachrání ji od všech, kteří ji nedůvěřovali a jen se ji chtěli zbavit.
Koho potkala, nebyl ten pravý zachránce, ona by mu dala lásky za dva, ale on ani polovinu z toho.
Nenašel se ten, kdo by odceňovat její dobro a srdečnost, které se stalo neviditelné.
Jednou se objevil další, s kým zatoužila aspoň na malou chvíli prožít doušek štěstí a lásku, kterou si zasloužila prožít,
ale byla opět jen zaslepená, neviděla zpočátku, jaké má s ní on úmysly.
Prvních pár setkání probíhaly mile, přátelsky, se žádnými špatnými věcmi, rozuměli si, povídali si o všem, měla pocit, že mu může důvěřovat, do té doby než otevřela oči a uviděla jeho chování k ní a ještě k další.
Jeho slova nebyla pravdivá, jeho myšlenky byly pokaždé u té druhé, jeho rty se v hlavě doopravdy spojovaly s tou druhou, ne s ní, oči neměl pro ni.

Poprvé, kdy dokázala spatřit jejich tváře tak blízko, chtěla vybrečet celou svou duši, ale i přesto její dobrosrdečnost jí bránila cokoliv udělat, proti němu, proti oboum.
Její duše krvácela bolestí.
Najednou chápala celé jeho chování, proč nechtěl, aby je někdy někdo spolu viděl, proč ji nebral vážně, jako všichni ostatní, nebyla dost dobrá, stále nebyla ta dost dobrá pro někoho.
S krvavou ránou ještě nezahojenou na duši se naučila dál žít, nepomstít se za jeho chování, za jeho ránu, dál mít v srdci jen dobro, necítit k němu nenávist.



Autor: KOSya
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | E-mail | Web | 28. října 2014 v 14:00 | Reagovat

To je velmi pěkný a povedený příběh. :)

2 Tea Tea | E-mail | Web | 28. října 2014 v 14:59 | Reagovat

[1]: Ooh, děkuji :)

3 Lóra Lóra | Web | 30. října 2014 v 22:59 | Reagovat

Ahojda, moc díky za pěkný komentář u mně na blogu. jinak já to mám tedy úplně jinak, samota je můj přítel :-) ale pěkný článek

4 Tea Tea | E-mail | Web | 31. října 2014 v 21:53 | Reagovat

[3]: Děkuju moc a chápu, že každý to má jinak :)

5 Terka Terka | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 21:19 | Reagovat

Tvou povídku přidám do výběru TT. :)

6 Tea Tea | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 23:35 | Reagovat

[5]: Vážně? Můj výtvor tam bude poprvé a nenapadlo by mě, že se to jednou stane a zrovna tato povídka no díky moc :)

7 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 3. listopadu 2014 v 13:51 | Reagovat

Hezky srovnané myšlenky. Článek je právem ve výběru.

8 Tea Tea | E-mail | Web | 3. listopadu 2014 v 18:02 | Reagovat

[7]: Jsem moc ráda, děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama