Ohlédnutí za tímto rokem

21. listopadu 2014 v 12:00 | Tea |  Můj život, Můj deník.
Blíží se prosinec, Vánoce, Silvestr, konec roku a začátek nového roku.
Už dlouho přemýšlím napsat na tohle téma pár vět.
Za chvíli to bude už rok,co začalo jedno z mých nejšťastnějších období, které nechci, aby někdy skončilo.




Touhle dobou před rokem jsem někoho ztratila, to znamenalo nemít chuť a náladu na věci, jako koncerty, zábavu, kamarády.
Seděla jsem doma a dovolovala pár lidem, mezi kterými byla i osoba, kterou jsem ztratila, aby mi po večerech a nocích volali a psali nekonečné zprávy s urážkami a posměchem.
Cítila jsem se strašně samotná.
Pak přišlo datum 22.listopad, kdy jsem byla vytáhnutá na první koncert po čtyřech měsících, pro mě nejdelší doba, jakou jsem mohla být bez toho, co mě dělá šťastnou.
Byl to koncert slovenské úžasné kapely Zoči Voči a já si mohla na něm po dlouhé době s kým popovídat, slyšet na živo hudbu, která mi tolik chyběla a prožít moc fajn večer.
Uvědomila jsem si, co v mých žilách potřebuju a bez čeho nemůžu prostě žít.
Pak přišel plán na 17.prosinec, kdy tady v Ostravě měli úplně poprvé vystoupit na hudební soutěži Boom Cup mladí kluci z kapely On the Way, které jsem poslouchala asi jen dva měsíce, ale jejich hudba se mi moc líbila a pár lidí o nich hodně často mluvili a tak jsem byla ráda, že je konečně uvidím a uslyším taky.
Když nás jedna osoba seznamovala, nebylo to nějak významné v tu chvíli, skoro se mnou ani nemluvili, byla jsem jen jedna z těch holek, které tam byly.
Teď už vím, že to byl nejvýznamnější den celého roku a začátek nové etapy, která mi změnila život.
Den po Štědrém dni mě a kamarádku čekala neplánovaná a nečekaná, dlouhá cesta do Rýmařova, kde jsme se podruhé viděli s klukama.
Prožily jsme tam naši první společnou akci, která nás neskutečně moc sblížila a přitom až tak nešlo o tu akci, ale to je naše kouzelné tajemství, které víme jen my dvě.
Díky tomu výletu a zážitkům začalo pomalé bavění s klukama a nové přátelství s kamarádkou, která je teď ta nejlepší.

Od ledna jsem se bála, co nový rok přinese, přála jsem si vymazat z hlavy a ze srdce vzpomínky na ty, které jsem ztratila a kteří mi ublížili.
Rozhodně jsem, ale nečekala, co všechno přišlo.
Předposlední den v lednu přijeli kluci sem do Ostravy kvůli natáčení nového klipu, tři hodiny jsme stáli v zimě v podchodě a koukali na záběry pořád dokola, ale byl to první větší zážitek.
Když jsem před čtyřmi lety každou neděli jezdívala autobusem přes Bruntál na intr do Šumperku, ani v nejbláznivějším snu bych netušila, že tam o čtyři roky později, v únoru pojedu na další část natáčení, dále na křest celého videoklipu a častěji a častěji.
Začalo vznikat sblížení s klukama, s dalšími lidmi od tama, procestované víkendy se spřízněnou duší, desítky a desítky koncertů,každý stál za to a každý víkend strávený v Bruntále taky.
Najednou během pár nádherných měsíců jsem poznala zase ten boží pocit, že někam patřím, že jsem něčeho součástí, že tu jsou lidi, kterým na mě za každou cenu záleží a mně na nich.
Kluci začali být opravdoví kamarádi, se kterými je vždycky sranda a už je dávno neberu, jako ty prcky z kapely, ale kamarády na kterých mi záleží, protože každý z nich má v sobě něco.

Jsem za celý rok strašně moc vděčná, že jsem našla nové přátelé, novou nejlepší kamarádku, bez které si už nedovedu představit ani jeden koncert nebo naše tajemné výlety, druhou nejlepší kamarádku z Bruntálu, se kterou můžu mluvit úplně o všem a vím, že tu pro mě pořád je, místo, které pro mě znamená jako rybě rybník, protože, když tam nejsem, vím, že mi velká část chybí.
Mám jediné přání, aby tohle všechno zůstalo, abych mohla ještě jednou všechno prožívat, každý rok slavit narozeniny, tak nejúžasněji, jak jsem mohla tento rok, každý rok slavit se všemi Dny města,Dny pohody a všechno v Bruntále, Vánoce, Silvestr, každý víkend být někde na koncertě, zažívat nové a ještě lepší zážitky.
Každý rok být šťastná s lidmi, kteří mi tento rok vstoupili do života a už si nedovedu představit, že by z něj odešli.
Žádné ještě jednou, ale ještě pořád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Choi Mari Choi Mari | Web | 21. listopadu 2014 v 15:06 | Reagovat

To je fajn, že nějaké takové lidičky máš. Já ne a když jsem teď v Anglii, tak tu nemám už vůbec nikoho (je hrozný, jak jsem neschopná se s někým skamarádit).

Na takový ten velký den, který ti změní život k lepšímu ještě pořád čekám. Jen doufám, že jsem ho někde nezmeškala.

2 Tea Tea | Web | 21. listopadu 2014 v 17:54 | Reagovat

[1]: To mě moc mrzí, ale neschopnost to určitě není, já jsem taky v okolí cizí lidí jiná než mezi svýma :) Já se takhle opravdu cítila taky po tom všem, co mě tady v Ostravě potkalo, ale všechno přijde, když nejmíň čekáme, jako se to stalo mně :) Až s odstupem času jsem si uvědomila, jaký den se za tohle všechno, co teď mám zasloužil a přitom to byl v ten den pro mě jen obyčejný všední prosincový den před Vánocemi :)

3 Barlie Barlie | Web | 21. listopadu 2014 v 20:14 | Reagovat

Tak to je super :)

4 Tea Tea | Web | 21. listopadu 2014 v 20:27 | Reagovat

[3]: Díky moc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama