Školní psaníčko

16. ledna 2015 v 18:54 | Tea |  Má snaha o psaní
Já svůj první vlastní počítač a internet k tomu dostala v mých 14 letech na Vánoce, byl to pro mě neskutečný zážitek.
Do té doby jsem znala maximálně ICQ, Libimseti.cz a Lide.cz od tety a strejdy, kterým jsem párkrát o víkendech hlídala malého bratrance, takže mohla celý večer prosedět u zmíňovaného ICQ.
Ale dnes bych se ráda povídkou přesunula ještě o další dva roky dozadu.
Do školního období, kdy mi bylo pouhých dvanáct let.





Skončily prázdniny.
Za to začíná nový školní rok, pro mě poprvé na vyšším stupňi.
Všeobecně zní lépe šesťačka než páťačka.
První týden znovu ve škole jsem opět vyčkávala frontu ve školní jídelně, kdy na mě příjde řada, poznávala jsem vesměs známé tváře ze stejného i vyššího ročníku.
Jídelna se pomalu a jistě začínala plnit a já byla konečně vděčná za svůj talíř s kompotem na tácku a zbývalo jediné a to nejhorší, najít volný stůl k sezení.
Rozhlížela jsem se po jídelně, nevnímala okolí a špatné načasování způsobilo vrazení jednoho nemotory s naušnicí v uchu a obarvenou červenou ofinou přímo do mého tácu.
Lekla jsem se, že můj dnešní oběd zůstane ležet na zemi a já si před celou jídelnou udělám ostudu, jak budu po kolenou uklízet zbytky čehosi, co mělo putovat do mého hladnoucího žaludku, to se naštěstí nestalo.
Drzý nemotora se neopovážil ani omluvit a běžel pryč z jídelny.
To nám ten první týden začíná, pomyslela jsem si.
Na druhý den sedím ve své první lavici, jako každý jiný den, nevnímám okolí, když se před mou lavicí objeví starší sestra mé spolužačky s papírkem v ruce, který mi rázem padá na lavici a návštěva ze třídy opět odchází.
Pomaličku začínám otevírat poskládaný papírek a nevím, co čekat.
V dopise stojí: ,,Ahoj, nechceš jít dneska se mnou ven?"
Tohle je vtipný, ale trapný žertík, který neberu vážně, hodím papírek do koše a nemyslím na něj, ale na učení, které je pro mě přednější a hlavně důležitější, než skočit někomu na vtípek.

Druhý den se koná nějaká přírodovědná tůra, ale já tyto mimoškolní aktivity vážně v oblibě nemám, to znamenalo jediné, jít do jiné náhradní třídy, kde strávím dnešní den.
Netušila jsem o jakou třídu půjde, ale, že se bude jednat právě o dva ročníky vyšší, tedy osmý ročník, to mě nepotěšilo.
Tušila jsem, že tam právě chodí starší sestra mé spolužačky a vzpomínka na včerejší žertík v podobě dopisu zapomenuta ještě nebyla.
Neochotně jsem zaklepala na třídní dveře a čekala na výzvu učitelky.
,,Dobrý den, potřebujete něco?"
,,Omlouvám se, jsem ze šesté A. Mám být pro dnešní den tady, naše třída šla pryč."
,,Tak si někam sedněte, kde je volno, třeba tady do druhé lavice vedle Michala a nerušte, prosím."
Vydechla jsem potichu a s naštvaným výrazem pozorovala okolní studenty, jak se nenápadně směji, když vidí, jak si sedám vedle kluka už bez červené ofiny.
Sledovala dění před tabulí, jaké učivo právě jejich učitelka probírá, zajímavé, co mě vlastně možná za dva roky čeká také.
Najednou se přede mnou objeví znovu malinký papírek.
,,Neodepsala jsi včera, tak šla bys dneska se mnou ven?"
Otočím se s tichostí na ňoumu, který před dvěma dny do mě v jídelně vrazil a ani se neomluvil, jestli přiletěl z vesmíru, nebo se praštil do hlavy při tom odbarvování na původní černou barvu, jak jsem zpozorovala.
Vezmu si svou prupisku a na papírek odpovídám: ,, Neznám Tě."
Za pět sekund čtu: ,,Venku poznáš."
Zbytek dne mlčky propíšeme několik papírů.
Dozvídám se tedy jeho jméno Michal, je mu čtrnáct, přestoupil zde na naší školu před pár dny, jezdí na menším kole a bydlí pár minut od školy.
Nakonec souhlasím s odpolední procházkou, slíbil, že mě doprovodí pouze domů a po cestě si můžeme povídat.
Sem tam během psaní se naše pohledy střetnou a já zjišťuji, že má docela hezký úsměv, ale držím se dál.
Je mi teprve dvanáct, o kluky jsem ještě nikdy žádný zájem neměla a oni o mně tuplem ne!

Odpoledne jdeme, tedy Michal popojíždí na kole, pomalými krůčky tiše vedle sebe a já se stydím cokoliv říct, poprvé sama s klukem, kterého znám ho pár hodin jen přes pár psaníček.
O pár minut později už stojíme před našim domem, stojíme kousek od sebe a zjevně oba čekáme, kdo se rozloučí, jako první.
Doposud jsem ze sebe dostala sotva pár slov, tak nemůže ode mně čekat radostné rozloučení, stydu se ubránit nedokážu.
,,Tak tady bydlíš jo?"
Kývnu.
,,Je čas, abych jel domů, tak zítra ve škole?"
,,Jo. Děkuji za doprovození."
,,Aspoň vím, kde bydlíš, zítra ti napíšu ve škole, ahoj."
Nasedne na své kolo a tentokrát už rychlou jízdou odjíždí pořád rovně ke svému sídlišti.
Okamžitě po první hodině přiletí sestra od spolužačky a v ruce papírek pro mě.
Těší mě, že svůj slib dodržel, dokonce hned první přestávku a s úsměvem čtu dvě věty: ,,Jak se máš? Můžu Tě doprovodit zase domů?"
Starší sestra spolužačky ví, že na odpověď nemusí dlouho čekat a já na další poštovní zásilku z druhého patra taky ne.
Chudák Žanet, která každou přestávku se smíchem pobíhá tam a zpět, z patra do patra.
Takhle to jde zbytek týdne, pořád si máme o čem psát, o jeho minulé škole, proč odešel, o budoucí škole, co by ho bavilo, co baví mně.
Na chodbách se začíná šustat o osmákovi, který údajně lozí za šesťačkou, jak je trapný a hlavně slepý, když tou šesťačkou jsem právě já.
Jednou v pátek se při procházce zastavíme u školky, kde si sedneme na lavičku.
,,Proč jsi mi začal psát a chodíš se mnou ven?"
,,Prosím? tobě to vadí?"
,,Ne, ale vím, jak se ti ostatní kluci ze sedmého a osmého ročníku směji, když za mnou o přestávce příjdeš a jsi se mnou na chodbě."
,,Tak ať se dívají a smějou, já se bránit umím a tebe bránit budu taky, protože Tě mám rád."
Protože mě má rád.
Otočí se směrem k mé tváři a já se začínám třást nervozitou z jeho blízkosti.
,,Myslíš, že bych Ti mohl dát pusu?"
Nepípnu ani hlásku.
,,Ty jsi ještě nedávala žádnému klukovi pusu?"
Nepatrně odvrátím hlavu.
,,Ale to nevadí, za to se nemusíš stydět, tak já to zkusím a jestli nebudeš chtít už další, nebudu nic dělat, jo?"
Pomaličku se zpátky otočím k jeho tváři a nechám, aby jeho tvář byla už pouhých centimetrů od té mé a jeho rty se spojí s mými.
Trvá to jen deset sekund, ale má první pusa od kluka.
Každý den mě doprovází před náš dům a na rozloučenou si dáme krátký polibek.
Doma si místo psaníček na papírkách píšeme přes mobil, ale jen pár zpráv, abych šetřila svůj kredit, stejně, jako on, ale každá jeho hezká zpráva, jak je rád, že jsme se poznali a jak se těší, jak se ráno před školou uvidíme a bude mi moct dát další pusu, mě rozbrečí.
Do této chvíle jsem neměla tušení, jaké to je a poslední měsíc se nemůžu dočkat, kdy ho též uvidím, kdy ve škole přiběhne k mé třídě s úsměvem a tajným papírkem, abych měla v hodině co číst a kdy po škole se ruce v rukou, když nemá sebou kolo, procházíme v okolí naší školy a naší školky, kde jsme si dali první pusu.

O další měsíc později Michal onemocní a celý týden nesmí do školy.
Chybí mi naše psaníčka a strávené chvíle, kdy si povídáme a je mi krásně.
Při jedné cestě domů potkám bohužel na našem místě jeho spolužáky, kteří mě zastaví, aby mi něco prozradili.
,,Ty s Michalem chodíš?"
,,Co je Vám po tom? To je naše věc!"
,,Ty mu vážně věříš? On by s tebou nikdy doopravdy nechodil, celou dobu chodí s Petrou ze třídy, chtěli jsme se jenom z tebe vystřelit, tak jsme vymysleli, že ti budeme všichhni posílat zamilované psaníčka, aby sis myslela, že Tě Michal chce."
Zírám na tři kluky, kteří s ním chodí do třídy a snažím se být v pořádku.
,,Se žádnou Petrou nechodí a ty dopisy mi psal on."
,,Ze začátku jsme to byli my, potom je začal psát sám, ale byla to jenom sázka, jestli se do něj zamiluješ, Michal vyhrál, ty nám nevěříš?"
,,Ne, nevěřím, nemám důvod Vám věřit takové lži."
,,Tak dívej, máme všechny Tvoje dopisy, Michal nám je nechával, že je stejně nechce a my se můžeme aspoň smát těm sladkým řečičkám, které si Michal celou dobu vymýšlí."
Dám se do chůze pryč od nich a snažím se neslyšet opět jejich smích.
Doma se rozvalím na svou postel a začnu brečet, trhám všechn psaníčka, které mi kvůli hloupé sázce posílal a proklínám ho.
Napíšu mu krátkou zprávu na mobil: ,,Všechno vím. Nenávidím Tě!"
O hodinu později slyším náš domovní zvonek, po zvednutí slyším jeho hlas.
,,Můžeš jít prosím dolů? Chci ti něco říct, prosím."
V teplákách a tričku jdu dolů, už mě nemusí zajímat, jak před ním vypadám.
Michal sedí na svém kole a já se na něj nemůžu ani podívat.
,,Byla to sázka, měl to být vtip, promiň, ale opravdu chodím s Petrou z mé třídy."
Mlčky stojím, bez jakékoliv reakce.
,,Petra na mě čeká, musím už jet, tak promiň, nechtěl jsem, aby se ti kluci smáli, omlouvám se ti za ně, za ty dopisy taky, byla to jenom sranda."
Otočím se a utíkám po schodech domů.
Já byla celou dobu tak pitomá.
Uvěřila sladkým řečičkám v psaníčkách a oni se celou dobu za zády každou přestávku smáli, jak jsem mu naletěla.
Začala jsem se vyhýbat osmé třídě a všech kluků včetně Michala s Petrou.
Nenechala jsem si jediný dopis, který jenom dokazoval mou hloupost a naivitu.
Od té doby nepřišlo ani jedno psaníčko, od nikoho, od žádného kluka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aailyyn Aailyyn | Web | 21. ledna 2015 v 19:48 | Reagovat

No, něco podobného se vzhledem k éře Facebooku asi brzo zařadí do žánru sci-fi. :-)

2 Tea Tea | Web | 21. ledna 2015 v 23:49 | Reagovat

Já doufám, že ne, pro mě dopisy pořád znamenají to kouzlo napsaných slovíček, který ten dopis v sobě skrývá :)

[1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama