Neočekávaná cesta

14. února 2015 v 23:54 | Tea
Ten pocit mi už dlouho chyběl.
Mít v hlavě nápad, který vzniknul popravdě původně díky snu a spojit ho s dnešním tématem bylo předem jasné.
Jsem ráda, že jsem se po roce zapojila do druhého ročníku Literární soutěže milé blogerky Terky M.
První únorový měsíc teda začíná a já se budu převelice snažit vydržet do konce roku s každým tématem, které příjde.
Ten únorový je ,Třináctého"





,,Dneska bude dobrý den."
Vypnu svůj mobilní telefon připomínající mi fakt, že je konečně vytoužené ráno a přede mnou tolik příprav.
S natěšenou náladou se vysoukávám z vyhřáté postele, pootevřu okno, slůnce je stejně nejúžasnější jev na této planetě, usměju se s pohledem z okna ven.
V kalendáři ukazuje bohužel datum 13.únor, ale jsem pozitivní duše a nevěřím žádnému katastrofálnímu dni, jen kvůli číslu 13.
Průběh k dnešnímu večeru byl docela komplikovaný, na začátku, přesně před dvěma měsíci jsem věděla s jistotou, že se dnešek vyplní, poté se stalo pár komplikací a jistota zmizela a poslední dny jsem se mohla pouze modlit, aby někdo neviditelný nade mnou stál a ono to dobře dopadlo.
Ano, včerejším večerem se konečně rozhodlo.
Napouštím horkou relaxační vanu s voňavoučkou pěnou, z přehrávače automaticky pouštím první song Kidnap my heart, kterou nejvíc zbožňuji.
Ještě zbývají čtyři hodiny do odjezdu, není kam spěchat, dneska si musím dát obvzlážď záležet na své vizáži.
První premiérový koncert Leo Five, poprvé slyšet Kidnap my heart a další pecky naživo a přítomnost Davida mě znejistí hned při pomyšlení na jeho tvář.
Říkám si, jak pro mě David neznamená nic víc než kamarád, ale na dnešní večer se těším i díky němu.
Poslouchá Leo Five, sám má svou kapelu a navíc on byl ten, kdo mi poprvé řekl o dnešním datu, abych na něj nezapomněla.
S Davidem jsme opravdu jen přátelé, moc často se ani nevídáme, bydlí v jiném městě než já, je šťastně zadaný a já kamarádka.
Uvažování nad Davidem mě trochu rozhodí.
Po příjemné vaně přichází na řadu vyfénování vlasů a následně jejich žehlení.
Zapojím svou žehličku do zásuvky, jako obvykle a bum.
Povyskočím a s vystrašeným výrazem držím jednu půlku žehličky.
Druhá se oddělila a já leknutím házím na zem i půlku první.
Chvíli jen tak stojím uprostřed svého pokoje, než mi začně docházet, co se právě stalo.
Vybouchla žehlička na vlasy.
Co teď..
Pomalu se jdu podívat do velkého zrcadla v chodbě a bojím se pohledu, který je příšerný.
Můj objem ala brokolice a to nepřeháním, mluvil za vše.
Takhle nemůžu nikam jet, takhle se nemůžu nikde ukázat!
Nesmím začít hysterčit, ale uvažovat, jak vlasy vyřešit.
Spravit žehličku nedokážu, už se jí ani nedotknu, můžu být ráda, že vůbec ještě žiju.
Zvývalo jediné řešení, zkusit se o nápravu účesu alespoň kulmou.
,,Připadám si nemožně, sakra!"
Obtáčím každý pramen dokola,začínám být pořádně netrpělívá, nervózní z výsledku, jak ta moje hlava dneska dopadne.
Naštěstí jsem ještě nevypotřebovala lak na vlasy, který trochu zpevní ty ne příliš povedené vlny.
Nalíčit, zkontrolovat obsah kabelky a přesně akorát včas vyrazit na místní autobus, který mě odveze na autobusovou zastávku, odkuď pojede autobus směr Brno.

V autobuse si vložím do uší svá sluchátka s hudbou, abych se ponořila telepaticky do dnešního večera, jaké to vůbec bude po dvou měsících ho znovu vidět.
Po pěti minutách zastavuje autobus z neznámých důvodů uprostřed cesty a jen stojí.
Nejistá se odebírám blíž k řidiči, abych pochopila hlášení řidiče:
,,Omlouvám se všem, ale vepředu se stala prej nějaká nehoda a čekají na sanitku, nevíme, jak dlouho to potrvá, kdy budeme moct pokračovat v cestě, můžete odejít pěšky, nebo vyčkat, než se to nějak vyřeší."
Okamžitě koukám na čas.
14:20 a mně ve 14:47 odjíždí z autobusáku poslední spoj do Brna!
Potím se strachem, chce se mi dělat mdlo, panikářím a umět zastavit čas, nebo létat, ale mně nezbývá nic než stát a čekat, co se bude teda dít.
Jít zpátky na zastávku a čekat na další autobus by byl zbytečný tah.
Věřím, věřím, opakuju si netrpělivě a ulevím si, až slyším přijíždějící sanitku.
Na hodinách ukazuje 14:30, ale my konečně pokračujeme v cestě.
Měla jsem namále, proboha, co bych dělala, kdybych poslední autobus kvůli nehodě nestihla.
Na autobusové nádraží stihneme dojet ještě s pár minutovým předstihem, ale já si vážně říkám pro sebe: ,,Nic horšího už mě snad nečeká."
Přesouvám se na nástupiště na Brno, tři minuty utečou, jako voda a já můžu být v klidu a hodinovou cestu do cíle si už užívat.
Neříkej hop, dokuď nepřeskočíš.
Známé přísloví, že jo.
Tři minuty utečou, to je pravda, ale autobus zatím v nedohlednu.
Přešlapávám z místa na místo, rozhlížím se, kde ten autobus vězí.
14:50..14:55..15:00..
Pořád nikde.
Přestává být legrace.
Vzpomenu si na ráno, kdy jsem se smála při zjištění, že je vlastně pátek 13.
,,Ty nahoře, omlouvám se, nemyslela jsem to vážně, udělej prosím něco, cokoliv, nedovol, prosím, abych dnes přišla o Leo Five a o setkání s Davidem, slibuji, že nebudu už na něj myslet, ani po něm koukat a usmívat se pokaždé, když se on usměje, ale ať ten autobus přijede!"
V dáli pomalu přijíždí autobus, ještě je daleko, abych viděla nálepku, kam jede, ale držím palce, aby to byl ten můj.
Čím blíž jede k mému nástupišti, čtu nápis Brno.
Úlevou můžu vydechnout a otevřít peněženku s penězi na cestu.
Čekání se vyplatilo, nejde mi do hlavy, proč přijel autobus místo v obvyklých 14:47 až v 15:09, ale nejdůležitější je, že sedím na svém místě a za hodinu budu na místě.
Leo Five těšte se!

První předkapela je pro mě nezajímavá a spíše ji s nervozitou přežívám.
Davida jsem ještě mezi tolika lidmi, co na koncert přišli neviděla, ale určitě tady někde je.
Však až bude osud chtít, potkáme se.
Sedíme s kamarádkou u jednoho stolu se svým pitím, rozhlížíme se po velkém sále, nemůžeme si ani nic říct, protože by jsme se navzájem přes ten rachot první kapely vůbec neslyšely.
Při rozhlížení mě překvapí nečekaný příchod Davida.
,,Čáu, tak nakonec jsi přece jen dorazila."
,,Tenhle večer bych si nenechala ujít."
,,Sluší ti to, musím jít, ale ještě se zastavím."
Zase ten jeho úsměv!
Podlomují se mi kolena při jeho kouzelném úsměvu.
Uvědomila jsem si stav mého rychlého neplánovaného účesu a musím se začít smát, jestli si vážně myslí, že mi to takhle sluší.
S příchodem Leo Five se okamžitě odebereme s kamarádkou dopředu, co nejblíž k pódiu a já jsem úplně na měko.
S první písničkou začíná nostalgicky magická nálada, když ucítím, že David stojí hned krok za mnou a při otočení se rozzáří úsměvem, jako pokaždé, projede mnou vlna vášně a elektrického proudu.
Není příjemné vědět, kde přesně stojí, nutí mě to otáčet se dozadu, ale nedělám to.
Před začátkem mé nejoblibenější, kterou jsem ještě dnes ráno poslouchala ve vaně přes přehrávač, Kidnap my heart, se mi chce brečet a vidět ho zničehonic vedle mě z levé strany mi k tomu dojetí moc nepřidá.
Známe se poměrně dlouho, ale on nemá ani tušení, jak na něj od posledního večera před dvěmi měsíci, kdy jsme spolu byli myslím.
Jsme dobří kamarádi, ale on má svůj hudební svět a svou přítelkyni.
Je zvláštní, poprvé ho mít vedle sebe a ne na pódiu, jako jindy pokaždé, když on hraje.
S kamarádkou si jdeme potom sednout zpátky k našemu volnému stolu a já vstřebávám zážitky z celého vystoupení.
David odešel mezitím za svým kamarádem taky, to mi připomnělo, že bych ráda pozdravila i ho, ale až ho někde zahlídnu.
S nadšením odbivujeme Leo Five, když po pár minutách přijde David s dotazem, jestli si může k nám přisednout.
Automaticky si přisedne právě vedle mě.
,,Tak jak jste si užily večer?"
,,Bylo to super, neskutečné a ty?"
,,Nápodobně, Leo Rise poslouchám často, jsem rád, že je poprvé vidím, říkal jsem ti to tenkrát, jak jsme se naposledy viděli."
,,Jo, já vím."
Fascinujou mě jeho oči, jak mluví, jak se usmívá.
Povídáme si o všem možném, co se vše za ty dva měsíce stalo, jaké mají s klukama vtipné zážitky ze zkušebny, jak jim teď chybí koncertování a čas běží a běží.
Je mi vedle něj tak zvláštně příjemně, nádherně.
,,Jak vlastně jedeš domů Klér?"
,,No ještě někam půjdeme s Nikol si sednout, protože první autobus domů mi jede až v 5 ráno, tak času je dost."
,,Vážně? Já tu jsem autem, jel se mnou i Martin, teď je někde s nějakou holkou, znáš ho, ale pak jedeme spolu, tak bych tě klidně vzal."
,,Mě? Ne, to nemusíš, přece nepojedeš na opačnou stranu, než k Vám do Žilotic, je to zbytečných víc jak 70km.
Počkám do rána, v pohodě."
,,Ale pro mě to není žádný problém, vážně. Ještě není tak pozdě, za půl hodiny bude půl noc, tak můžeme vyrazit a my to stihneme do dvou být v Žiloticích."
Nedokázala jsem nic namítat, byla jsem v šoku a nevěřila, že je ochotný vážně jet navíc tolik kilometrů, jen aby mě odvezl domů do Lhoty.
Vím moc dobře, jak daleko jsou od sebe Lhota a Žilotice a je to přesně 76km.
Našli jsme přiopilého Martina zrovna v objetí neznámé dívky, já se mezitím rozloučila s Nikol, se slibem, že ji napíšu hned, jak dorazím domů.
Byla jsem nejistá, kam si do auta mám vlastně sednout, ale Martin to vyřešil za mě, opilý si lehnul dozadu a já měla volné místo vedle Davida.
David pustil rádio, ale já měla stejně v hlavě pořád slova z Kidnap my heart.
Koukala jsem z okýnka ven, opakovala si, kde právě sedím, s kým jedu a trapné ticho přerušil až docela chrápající Martin.
Oba jsme se na sebe ve vteřině podívali a začali se upřímně smát.
,,Jsem rád, že jsem Tě tam nenechal až do rána."
,,Děkuji za ten odvoz, ale vážně to nemuselo být."
,,Ale já chtěl."
Kéžby tahle cesta nikdy neskončila, ani ve Lhotě, nikde.
Tohle přání se mi vyplnit nemohlo, ale byla jsem vděčná za celý večer.
Za to, že jsem mohla strávit ten večer s ním.
,,Nechtěla by sis ještě dát něco u Vás v hospodě, než se Martin prospí?"
,,Hmm, no klidně, já ještě domů nespěchám, vlastně."
Zastaví pomalu před hospodou, ale parkoviště je na druhé straně hospody.
Čekám, co se bude dít.
,,Poslední dobou mi bylo s tebou pokaždé moc fajn."
Sedím a nic neříkám.
,,Jsi moc hodná a spolehlivá holka Klér, těším se na tebe, když vím, že se máme vidět."
Pozoruji jeho oči a nedokážu se ani nadechnout, jak divně se cítím.
,,Jsme kamarádi, ty jsi takový hezoun, líbíš se určitě více holkám."
,,Tobě se líbím taky?"
Na tohle nemám odpověď.
Mlčím a toužím zařvat vše, co v sobě dusím celé dva měsíce i před spícím Martinem, který by měl z toho legraci, ale já ji nemám.
,,Jsi zadaný Davide, když se podívám na Tvou přítelkyni, vím, že se k sobě naprosto hodíte."
Naše rty se pomalu spojí.
Dotknu se pomaličku jeho krátkých vlasů a cítím motýlky, jak se říká.
Polibek byl krátký, něžný, ale po půl roce první a jednoznačně ten nejkrásnější.
Nevím, co dělat, co říct, ale David to vyřeší za mě.
,,Počkáš dvě minutky, než zajedu zaparkovat auto?"
Kývnu hlavou a pomalu vystupuji z auta.
David se pomalu rozjede a já ho s plnou hlavou zmatků a zmatků sleduji.
Včera jsem ještě neměla ani tušení, jestli opravdu pojedu, vybouchne mi žehlička, překvapí sanitka, vystresuje zdlouhavý autobus a nakonec jsem ve Lhotce s ním a poprvé mě políbil.
Moc věcí na jeden páteční smolářský den, sakra.
Pípne mi mobil, zpráva od Nikol, jestli jsem v pohodě.
Čas ukazuje 00:40.
Už je sobota.
Valentýn.
David jde pomalou chůzí z parkoviště a já v rychlostí odepisuji na zprávu:
,,Jsem. A ještě to nekončí."
13.pátek s tolika událostmi a neočekávanou cestou skončil, ale dnešní noc teprve začíná.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hellboy hellboy | Web | 15. února 2015 v 0:11 | Reagovat

je to skvělá ppovívdka! doufám, že postoupíš a vyhraješ:-) držim palce:-)

2 Tea Tea | E-mail | Web | 15. února 2015 v 6:38 | Reagovat

[1]: Děkuji :) Roční literární soutěž není jen o jedné povídce, ale každý měsíc napsat povídku na dané téma a mně o výhru zas tak nejde, hlavní je psát a aby to někdo četl :)

3 Katie Katie | Web | 16. února 2015 v 10:30 | Reagovat

Je to vážně pěkné. =) A skončilo to dobře, tak že co víc si přát. =)

4 Tea Tea | E-mail | Web | 16. února 2015 v 12:32 | Reagovat

[3]: Děkuji moc :)

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. února 2015 v 10:51 | Reagovat

Sice obvykle nejsem na takové příběhy, ale toto mě docela zaujalo. Ten závěr, přiznám se, jsem nečekala. Má to své kouzlo. Jen tak dále!

6 Tea Tea | E-mail | Web | 27. února 2015 v 23:23 | Reagovat

[5]: To mě překvapilo a hlavně moc potěšilo :)
Už se každým dnem chystám na nový příběh, který je takový podobný hodně tomuto, takže to možná spojím, jako druhý díl, uvidíme :) Jinak děkuji moc :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama